Myslím, že je chybou dávat příliš mnoho váhy programům stran. V našich podmínkách neznamenají téměř nic. Před několika lety jsem tomu věnoval celý článek, který teď, po několikeré výměně hard disků a stěhování, z toho jednou přes oceán, nemohu najít. Nicméně vím, co bylo jeho hlavní myšlenkou a myslím si, že je stále platná.
Důvod mé „neúcty“ k volebním programům je podstata našeho volebního systému.

Máme systém založený na poměrném zastoupení stran. Nemůžeme očekávat, že někdy v dohledné době zvítězí ve volbách jedna strana a spoléháme se na systém koalic, koaličních dohod a kompromisů. I kdybychom předpokládali, že to strany myslí opravdu vážně a chtějí svůj program prosadit, nedostanou nikdy šanci.

Podívejme se na legislativní proces v našich reálných podmínkách:
Strana připraví program plný deklarací hodnot, zásad, priorit a slibů. Zvítězí ve volbách (u nás to ovšem neznamená vítězství, ale prostě zisk o pár procent hlasů víc než druhé strany, vítěz nemá skutečnou většinu) a začnou horečné „námluvy“. Aby strana získala koaličního partnera, musí zase slibovat a sliby voličům jsou rázem někde na spodním konci žebříčku priorit. Voliče strana už má. Domnívá se, že je uspokojila tím, že jich získala nejvíc. Teď je potřeba získat partnera a tak je čas na sliby voličům zapomenout a přemýšlet o tom, co slíbit partnerům. Obvykle je tím slibem slib zapomenout, že voličům slíbila něco, co potencionálnímu partnerovi vadí. Schopnosti staré sliby zapomínat a nové dávat se odborně říká „koaliční potenciál“. Kdo ho nemá, nemá šanci.

Spolu s koaličními partnery pak strana vykouzlí koaliční program. Je plný deklarací hodnot, zásad, priorit a slibů. Je jakousi syntézou programů všech stran koalice a má vysokou uměleckou hodnotu, která spočívá v tom, že čtenář, její volič, nepozná, že původní volební programy koaličních stran už vlastně neplatí a jsou zředěny do polévky, ve které původní deklarace hodnot, zásad, priorit a slibů sice zůstanou, ale už znamenají něco zcela jiného než před volbami. Tomu se odborně říká „programový průnik“ a jak jsme zjistili v pražských krajských a komunálních volbách, může být klidně i stodvacetiprocentní. To celé má název „kompromis“ a media a televizní politologové to povýšili na nejvyšší cíl naší politiky. Schopost nalézat a vyjednávat kompromisy je hodnocena veskrze kladně. Strana, která umí sekat kompromisy jako Baťa cvičky, je státotvorná.

Koalice má nový a skvělý koaliční program, který je ovšem nutno představit národu a poslanecké sněmovně ve formě „Programového prohlášení vlády“. Je to vlastně přepsaná koaliční dohoda oproštěná od všeho, co připomíná smlouvu a přepsáná v text, který má opozici, která pro něj samozřejmě nebude hlasovat, ukázat národu jako úplné blbce a zločince, kteří se staví do cesty pokroku, demokracii a ekonomické renesanci. Je čteno ve sněmovně novým premiérem, který si pro tento účel pořídí novou kravatu, nechá se ostříhat a přednáší je procítěně za potlesku koaličních a bučení opozičních poslanců. Na jeho základě pak nová koaliční vláda obvykle (ale ne vždy) v přímém televizním přenosu získá důvěru sněmovny (to jsou ti koaliční poslanci).

To ale ještě není legislativní proces. Ten je narozdíl od hlasování o důvěře vládě záležitostí každodenní, i když v poslední době se frekvence schvalování zákonů a hlasování o důvěře či nedůvěře vládě vyrovnává a v blízké budoucnosti se může dokonce stát, že hlasování o osudu vlády bude častější.

Legislativní proces je, když ministr vlády přinese na její zasedání tlustou aktovku, ze které vyjme vysoký štos papírů zvaný „návrh zákona“ a oznámí shromážděným kolegům, že to nebude číst, protože to již všichni četli, zvážili, připomínkovali, legislativní rada vlády k tomu zaujala stanovisko a nezbývá než to schválit. Vláda to schválí a postoupí sněmovně. Někdy se stane, že návrh nepodá ministr, ale skupina poslanců. Návrh pak ve vládě přednese předseda legislativní rady vlády, který, pokud se pod ním objevuje více podpisů poslanců opozice než koalice, konstatuje, že to nelze schválit, protože danou problematikou se již dávno zabývá vláda, která připravuje vlastní, daleko lepší návrh. Vláda návrh neschválí a postoupí sněmovně. Tomu všemu, pokud jde o vládní návrh, předchází koaliční jednání, které původní návrh zředí tak, aby neurazil žádnou koaliční stranu a získal koaliční podporu.

Návrh dorazí do sněmovny a je zařazen na program její schůze. V momentě, kdy se tak stane, okamžitě ztrácí podporu několika koaličních poslanců, kteří cítí, že v předešlých jednáních nebyl jejich názor dostatečně zohledněn, dožadují se významných změn, kterými chtějí vejít do dějin parlamentarismu a tak současně s jeho projednáváním ve sněmovně začíná napínavá serie dalších koaličních jednání. Návrh je v prvním čtení zaslán do výborů k diskusi, ze které vzejde řada kompromisů a dodatků. Nenechte se mýlit, „čtení“ je „terminus technicus“, ve skutečnosti se návrh ve sněmovně nikdy nečte a nikdy jej nečetla ani většina poslanců, kteří o něm hlasují. „Čtení“ znamená, že se návrh dostene na pořad jednání. Obvykle třkrát. Ve druhém čtení je návrh debatován a opět je, tentokrát z poslaneckých lavic, doplněn řadou dodatků, které někdy zcela změní jeho smysl. Většina poslanců to nepostřehne, protože jeho smysl jim zůstal utajen hned od počátku. O návrhu a dodatcích se hlasuje ve třetím čtení. Pamatuji se na případy, kdy byl kompromisy a dodatky návrh změněn tak, že se k němu odmítli hlásit i jeho původní navrhovatelé. Pokud jde o vládní návrh, je nakonec většinou schválen, tedy pokud souběžně probíhající koaliční jednání skončí včas a úspěšně, obvykle ústupkem rebelujícím koaličním poslancům. V té chvíli se ale často zjistí, že se nově přijatý zákon už nelíbí ani opozici, ani vládě, což nevadí, protože bude v brzké době novelizován.

Ve zkrácené formě to vypadá asi takto:
1. Strana oznámí svůj volební program plný slibů
2. Zabere to. Strana slaví úspěch ve volbách
3. Program je zředěn koaliční smlovou a sliby jsou „naplněny novým obsahem“
4. Program je dále zředěn v programovém prohlášení vlády
5. Každý návrh zákona je znovu zředěn v koaličním vyjednávání
6. Návrh zákona je znovu zředěn a modifikován dodatky v jednání výborů
7. Návrh je znovu zředěn a modifikován dodatky ve sněmovně
8. Zákon, který měl plnit určitý slib voličům a být lékem, který měl řešit nějaký problém, je schválen ve formě, která již není lékem, ale jakýmsi slabým odvarem připomínajícím homeopatickou medicinu. Pokud jej budete opravdu pečlivě studovat, nevylučuji, že naleznete stopy původního slibu, kterým vás strana přesvědčila, abyste ji volili.

Stojí za povšimnutí, že sněmovna je místem, ve kterém se již dávno nesněmuje. Vše, co se tam projednává, musí být „předjednáno“. Hovořit o něčem, co předjednáno nebylo, vzbuzuje pohoršení a považuje se za přestupek proti dobrým mravům a parlamentním zvyklostem. Parlament není místo pro diskusi, ta přece probíhá jinde. Není vhodné, aby se diskuse o navrhovaných zákonech stala předmětem zájmu veřejnosti. Ano, je to nudné a proto jsou s povděkem kvitovány občasné exhibice populárních poslanců, kteří své krátké příspěvky doplňují komickými gesty a vtipnými glosami o zdravotním a psychickém stavu oponentů. Někdy je svým kolegům dokonce i zazpívají, aby prolomili nudu. To je obzvláště vřele vítáno medii a tito parlamentní komici se díky publicitě stávají ještě populárnějšími. Poslanci, kteří hovoří k věci a navzdory nezájmu svých kolegů zdlouhavě rozebírají klady či zápory projednávaného předmětu, jsou nudní a měli by být rádi, že si jich nikdo nevšímá.

Že se právě projednává skutečně důležitý zákon, poznáte podle toho, že se k němu před poloprázdnou sněmovnou dlouze a kriticky vyslovují jen ti, kdo ním nesouhlasí. Navrhovatelé, vláda a koaliční poslanci se takových zbytečných diskuzí neúčastní. Buď v parlamentní restauraci předjednávají další důležitý zákon, nebo pózují v předsálí před televizními kamerami, nebo, pokud jsou sportovně založení, ve svých poslaneckých kancelářích sledují přenos tenisového turnaje. Ministři, pokud vůbec jsou ve sněmovně přítomni, soustředěně čtou bulvární tisk. Televizní divák, který trpí nespavostí a dívá se na záznam jednání v časných ranních hodinách, získává dojem, že ten zákon polovinu sněmovny nezajímá, druhá polovina jej nechce a jeho návrh je odsouzen k potupné porážce. K jeho překvapení v závěru zazní gong, sněmovna se jako zázrakem naplní a návrh zákona je schválen, přesně v poměru koalice:opozice, zkráceném jen o počet poslanců, kteří se právě na dlouhé studijní cestě seznamují s legislativním procesem na Tahiti a jejich protějšků, „párujících poslanců“, kteří dostanou při hlasování čas na ještě jedno kafe v parlamentní restauraci. Ti poslanci, kteří právě nestudují práci svých exotických kolegů v dalekých krajích, jsou u nejdůležitějších hlasování přítomni všichni, a sem tam, když jde o něco opravdu důležitého a opozice s koalicí se na sebe zrovna hněvají (věřte tomu nebo ne, ale i to se někdy stává), trucují, nemluví spolu a nepáruje se, jsou i nemocní poslanci k hlasování dopraveni přímo z operačního sálu v doprovodu zachmuřených lékařů a hezkých zdravotních sestřiček, na pojízdném lůžku s kapačkami.

Ó ano, je zde ještě veledůležitá instituce, zvaná Senát, jakási rada moudrých, která může nově přijatý zákon znovu pozměnit nebo dokonce, nedej pánbůh, vetovat. V tom případě se o návrhu hlasuje ještě jednou. Zašprajcovat se může i prezident, který musí každý nový zákon podepsat a i v tom případě se hlasuje znovu. Poslanci to nemají rádi, protože to zbytečně zdržuje legislativní proces.

Ale vážně, problémem poměrného volebního systému je to, že nikdy nemáme a vlastně nemůžeme mít vládu, která vznikla a vládne na základě svého vlastního, voliči schváleného programu a kterou můžeme volat k odpovědnosti, když svůj program a své sliby neplní. Systém je založen na dohodách, obvykle uzavíraných kdesi v zákulisí, bez přítomnosti publika a na stejně v zákulisí uzavíraných kompromisech, které se stávají cílem samy o sobě. Nehledá se nejlepší řešení, hledá se průchozí řešení. Volič zůstal někde mezi bodem jedna a dvě. Program se ztratil někde mezi body dva a tři.

Ze systému se zcela vypařila politická odpovědnost.

Nedaří se v něm demokracii, ale je prostředím, ve kterém se daří politickým šíbrům a kmotrům všech barev.

Věřit v těchto podmínkách volebním programům a slibům může jen duše prostá a čistá, klamu a falše neznající.

Prostě český volič.