Don Qujote bojoval proti větrným mlýnům a my se nad jeho pošetilostí usmíváme. Ty větrné mlýny ale byly symbolem. Byly symbolem „gigantů“, zosobněním zla a šílenosti.

Musíme mít na paměti dobu, ve které Cervantes své dílo psal, konec šestnáctého a začátek sedmnáctého století, dobu, ve které náboženský fanatismus, netolerantnost a vojenské výboje autorova Španělska narůstaly do stavu, který vedl ve svých důsledcích k třicetileté válce. Cervantesův útok „rytíře smutné postavy“ na větrné mlýny, byl symbolem ušlechtilého, čestného a v podstatě marného boje s nepřítelem, kterého útok na symbol nemůže zničit.

George Orwell popsal boj se symboly daleko konkrétněji a vzhledem k našim zkušenostem srozumitelněji. Jeho zvířata, občané „Farmy zvířat“, staví po úspěšné revoluci skutečný větrný mlýn, který jim všem má přinést užitek. Místo toho se stane symbolem klamu, boje o moc, zneužití moci a manipulace.

Již samo slovo „boj“ je manipulací. V našem podvědomí stále přežívá reziduum doby, ve které neprobíhalo setí a žně, probíhal „boj o zrno“. Válečná terminologie omlouvala neúspěchy a zločiny režimu. Ospravedlňovala jeho násilnou a doktrinářskou podstatu. Režim nezkoumal příčiny svých neúspěchů a nehledal řešení. Hledal nepřítele, kterého mohl označit za viníka svých hospodářských a politických neúspěchů – „kulaky“, „sabotéry“, „agenty západu“ a „velezrádce“. Dovolovalo mu to „boj“ zostřovat a vést až k absurdním koncům. Dovolovalo mu to ospravedlňovat i preventivní válku proti potenciálním „nepřátelům“, potlačení demokracie a likvidaci politických oponentů.

Přesto ten imaginární „boj“ přežil a dodnes „bojujeme“ proti negativním jevům – kriminalitě, úplatkářství, korupci. Jako kdysi se vyhýbáme analýze problémů a systémovým řešením. Místo toho, podobně jako kdysi, nehledáme příčiny našich hospodářských problémů, nehledáme příčiny narůstajícího státního dluhu, neutěšeného stavu veřejných financí, korupce a politické stagnace. Hledáme viníky. Pro veřejnost jsou samozřejmě nejviditelnější ti, na které ukáží media. Zkorumpovaní politikové a úplatkáři.

Nezkoumáme příčiny a nehledáme řešení. Hledáme viníky vhodné k označení a většinou je i nalézáme – na straně politických oponentů. Jakákoliv diskuze o korupci se téměř okamžitě stane recitací dlouhých seznamů „kontroverzních“ politiků opoziční strany.
Samo slovo „kontroverzní“ by nám mělo být varováním. Ztratilo u nás svůj původní význam. Ještě před rokem 1989 to slovo mělo svůj, z latinského „controversio“ odvozený význam - „sporný“. Nepoužívalo se téměř nikdy k označení osob, ale k definici většinou dlouhodobých, těžko řešitelných názorových polemik. „Kontroverzí“ byl například známý spor o rukopisy, nebo spor mezi stoupenci Palackého a Pekaře o smysl českých dějin. Dnes to slovo má význam zcela nový. Označují se jím názory, které chceme odsoudit, ale nemáme a nechceme hledat argumenty, a hlavně osoby, které chce dnešní žurnalista „označit“ a odsoudit, ale nemá a nechce hledat důkazy. Pokud použije kouzelné slovo „kontroverzní“, nikdo je po něm nechce a ani chtít nemůže.

Jakýkoliv „nesympatický“ politik a jakýkoliv úspěšný podnikatel se může kdykoliv stát „kontroverzním“ – čti „podezřelým“ - a podezření se okamžitě stane mediální skutečností. Žijeme ve virtuálním světě, který má tu a tam svůj protějšek v reálném světě. Ono „tu a tam“ je důležité, velká část veřejnosti, která čerpá své informace z medií, je považuje za důkaz pravdivosti všech podobných informací. Být „kontroverzní“, znamená být „podezřelý“ a být „podezřelý“, znamená být „usvědčený“. Odtud je už jen krůček ke známému „všichni přece víme, že ...“.

Ani zde ale nejsme důslední. Ti „označení“ nejsou sami o sobě důležití. Jejich skutečná hodnota je v tom, že se stali symbolem. Stačí odstranit symbol a naše problémy budou vyřešeny. Skuteční provinilci jsou ukryti v lese virtuálních „provinilců“, všichni, ti skutečně vinní i ti „ocejchovaní“, jsou předmětem mediálních spekulací, lží a polopravd a málokdo vnímá to, že jejich „označením“ - a v těch nejkřiklavějších případech „odstraněním“ - případ ztrácí pro media zajímavost a pomalu vyšumí. Provinilci ve skutečnosti potrestáni nejsou. Jen na kratší, či delší čas zmizí ze stránek tisku a z televizních obrazovek. Spolu s těmi, jejichž jediným zločinem bylo to, že byli označeni za „kontroverzní“. Ještě méně lidí, jak se zdá, vnímá to, že problémy rostou, ale zůstávají neřešeny. Inflace článků o skutečné, či domnělé korupci dává vzniknout dojmu, že korupce je naším jediným (a ve světě unikátním) problémem a že ji tisk „rozkrývá“. Diskuzi o jejich příčinách se vyhýbáme, systémového řešení se nedočkáme a veřejnosti ani politikům to, jak vidíme, příliš nevadí, protože korupce je přece záležitostí „těch druhých“ a v našem polarizovaném a stagnantním politickém prostředí není důležitá jako reálný problém, ale jako bič na oponenty a hlavně jako symbol.

Stává se důležitou zejména v předvolebním období a v posledních parlamentních volbách se stala hlavním tématem malých politických stran, které ucítily příležitost na ní postavit svůj volební program. Ironií osudu jedinou stranou, které „boj proti korupci“ a mantra jejího předsedy „kradli, kradou, budou krást“ přinesl úspěch, byla dosud neznámá malá strana, která se po volbách stala vládní koaliční stranou. V čem úspěch neměla a vzhledem ke svým vlastním skandálům s korupcí, úplatkářsvím, špehováním oponentů i vlastních členů, které se nakonec staly předmětem obvinění jejích vedoucích osobností z trestné činnosti, ani mít nemohla, byl „boj proti korupci“. Vzhledem k tomu, ale hlavně vzhledem k její neprůhledné struktuře a jejímu populistickému, nesplnitelnému programu, který rychle nahradila personálními požadavky, se nestala řešením, ale problémem. Bohužel její volební úspěch povzbudil jiné, některé ještě daleko víc populistické strany, a její „protikorupční“ program bude velmi pravděpodobně kopírován a následován. „Všichni přece víme“, že naše problémy zmizí, když odstraníme korupci. Jak jednoduché, rychlé a snadné!

Je pro nás typické, že nebojujeme za „něco“. Jsme mistry v boji proti „něčemu“. Přesněji, jsme mistři v boji proti symbolům „něčeho“. Ještě přesněji, nebojujeme ve skutečnosti za nic.

Není to něco úplně nového. Symboly jsme vždy potřebovali a vždy i našli. Symboly positivní i negativní. Symboly dobra i symboly zla. Naše symboly jsme vždy milovali nebo vždy nenáviděli, podle toho jak nám bylo určeno medii a „veřejným míněním“. Po čase symboly obvykle vybledly a byly nahrazeny symboly novými. Zapomenout positivní symboly bylo vždy snadné a zdá se, že jde jen o otázku času. V zenitu své slávy byly nedotknutelné a kritizovat jsme se je opatrně odvážili až dlouho potom, co jejich význam vybledl. Sem tam se dokonce z bývalého pozitivního symbolu časem stal symbol negativní. S negativními symboly to je těžší, český člověk nerad odpouští, i když ve skutečnosti většinou neví, co vlastně neodpouští.

Neřešíme. Bojujeme. Bojujeme proti symbolům. Bojují politici, bojují media a bojuje i manipulovaná veřejnost. Bojovat je politicky korektní. Že nás ty neustálé urputné „boje“ nikdy nepřivedly ani o krok blíž k efektivním systémovým řešením, zůstává nevysloveno.

Nikdo se neodváží zvolat, že král je nahý.