Co se mi dnes honí hlavou 2.
Už jsem to mnohokrát napsal.
Je v celku málo podstatné, jaké jsou příjmy státního rozpočtu, pokud jsou menší než jeho výdaje a pokud vláda nenalezne odvahu k uskutečnění opravdové reformy veřejných financí. To, co vidíme dnes, není reforma. Jsou to zoufalé pokusy zastavit růst zadlužení a jsou předem určené k nezdaru.
Státní rozpočet je totiž zatížen 80 procenty mandatorních výdajů. Rád bych věděl, kolik procent činí mandatorní výdaje v těch zemích, které označujeme jako "vyspělé" a porovnat jejich výši se zadlužením daného státu a s růstem jeho dluhu. Skutečnou a efektivní reformu nemůže udělat vláda a politická reprezentace, pokud nenalezne odvahu restrukturalizovat rozpočty včetně a hlavně mandatorních výdajů, které jsou balvanem na krku státu. Vláda může volně disponovat jen s dvaceti procenty rozpočtu, což znamená, že pokud chce zajistit financování údržby stávajícího dluhu a zajištění minimálního financování jejich vlastních potřeb a služeb občanům, nezbývá jí nic jiného, než dluh zvyšovat - klasická dluhová past. Šetření omezené na dvacet procent položek rozpočtu je totéž, jako snaha zachránit rodinný rozpočet krácením kapesného dětem a nadále přitom utrácet za zahraniční dovolené a večeře ve drahých restauracích.
Velká část veřejných rozpočtů "padne" rovněž na kvazimandatorní výdaje, jakými je spolufinancování projektů programů Evropské unie. To jsou ty schované za modrými cedulemi s kruhem zlatých hvězdiček, které nám oznamují, že stavba je financovaná z dotací EU. Zdrojem příjmů Evropské unie jsou ovšem příspěvky členských států, takže se nám ve formě těch dotací jen vrací to, co jsme povinně do Bruselu poslali. Navíc ty cedule neříkají, že až padesát procent nákladů projektu je kofinancováno, přímo placeno z veřejných zdrojů České republiky, z našich daní. O tom, co se za tyto naše peníze bude stavět ovšem s konečnou platností rozhoduje Brusel. A tak dochází k paradoxům, jako například že se v obci rozpadá škola, na jejíž opravu nejsou peníze ani v obecním, ani krajském a ani ve státním rozpočtu, ale v obci se staví, v rámci nějakého regionálního fondu rozvoje EU, nějaký akvapark "ze zdrojů Unie" - ve skutečnosti jen za částku určenou na jeho spolufinancování by pravděpodobně mohlo být opraveno a možná i postaveno několik škol a ještě by zbylo ...
Navíc je stávající systém dotací a přerozdělování přirozeným prostředím pro korupci – viz poslední vývoj v systému regionálních programů EU v českých krajích.
Pokud nenalezneme odvahu změnit strukturu státního rozpočtu a veřejných rozpočtů tam, kde to skutečně pomůže, to znamená signifikantně snížit podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů na státním rozpočtu a na výdajích veřejných rozpočtů, jakékoliv "řešení" je jen krátkodobou iluzí.
Skutečná reforma sice může být krátkodobě nepříjemná, ale pokud bude provedena s rozmyslem a efektivně, povede k tomu, že stát bude moci daňovým poplatníkům za každou korunu, kterou mu ve formě daní odvedou, poskytnout daleko více skutečně potřebných služeb - včetně investic do vzdělání a výzkumu a výstavby a údržby silniční a železniční sítě, která se dnes, díky nedostatečnému finančnímu zajištění rozpadá. Budoucí vlády budou mít volnější ruce k tomu, aby mohly reagovat na aktuální potřeby a problémy. Dnes má vláda k zajištění těchto služeb z každé poplatníkovy koruny k dispozici jen dvacet haléřů.
A podle toho to i vypadá.
Dluh roste, ještě rychleji rostou náklady na jeho obsluhu a daňový poplatník za svou odevzdanou korunu dostává zpět každým rokem méně a méně.
Je v celku málo podstatné, jaké jsou příjmy státního rozpočtu, pokud jsou menší než jeho výdaje a pokud vláda nenalezne odvahu k uskutečnění opravdové reformy veřejných financí. To, co vidíme dnes, není reforma. Jsou to zoufalé pokusy zastavit růst zadlužení a jsou předem určené k nezdaru.
Státní rozpočet je totiž zatížen 80 procenty mandatorních výdajů. Rád bych věděl, kolik procent činí mandatorní výdaje v těch zemích, které označujeme jako "vyspělé" a porovnat jejich výši se zadlužením daného státu a s růstem jeho dluhu. Skutečnou a efektivní reformu nemůže udělat vláda a politická reprezentace, pokud nenalezne odvahu restrukturalizovat rozpočty včetně a hlavně mandatorních výdajů, které jsou balvanem na krku státu. Vláda může volně disponovat jen s dvaceti procenty rozpočtu, což znamená, že pokud chce zajistit financování údržby stávajícího dluhu a zajištění minimálního financování jejich vlastních potřeb a služeb občanům, nezbývá jí nic jiného, než dluh zvyšovat - klasická dluhová past. Šetření omezené na dvacet procent položek rozpočtu je totéž, jako snaha zachránit rodinný rozpočet krácením kapesného dětem a nadále přitom utrácet za zahraniční dovolené a večeře ve drahých restauracích.
Velká část veřejných rozpočtů "padne" rovněž na kvazimandatorní výdaje, jakými je spolufinancování projektů programů Evropské unie. To jsou ty schované za modrými cedulemi s kruhem zlatých hvězdiček, které nám oznamují, že stavba je financovaná z dotací EU. Zdrojem příjmů Evropské unie jsou ovšem příspěvky členských států, takže se nám ve formě těch dotací jen vrací to, co jsme povinně do Bruselu poslali. Navíc ty cedule neříkají, že až padesát procent nákladů projektu je kofinancováno, přímo placeno z veřejných zdrojů České republiky, z našich daní. O tom, co se za tyto naše peníze bude stavět ovšem s konečnou platností rozhoduje Brusel. A tak dochází k paradoxům, jako například že se v obci rozpadá škola, na jejíž opravu nejsou peníze ani v obecním, ani krajském a ani ve státním rozpočtu, ale v obci se staví, v rámci nějakého regionálního fondu rozvoje EU, nějaký akvapark "ze zdrojů Unie" - ve skutečnosti jen za částku určenou na jeho spolufinancování by pravděpodobně mohlo být opraveno a možná i postaveno několik škol a ještě by zbylo ...
Navíc je stávající systém dotací a přerozdělování přirozeným prostředím pro korupci – viz poslední vývoj v systému regionálních programů EU v českých krajích.
Pokud nenalezneme odvahu změnit strukturu státního rozpočtu a veřejných rozpočtů tam, kde to skutečně pomůže, to znamená signifikantně snížit podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů na státním rozpočtu a na výdajích veřejných rozpočtů, jakékoliv "řešení" je jen krátkodobou iluzí.
Skutečná reforma sice může být krátkodobě nepříjemná, ale pokud bude provedena s rozmyslem a efektivně, povede k tomu, že stát bude moci daňovým poplatníkům za každou korunu, kterou mu ve formě daní odvedou, poskytnout daleko více skutečně potřebných služeb - včetně investic do vzdělání a výzkumu a výstavby a údržby silniční a železniční sítě, která se dnes, díky nedostatečnému finančnímu zajištění rozpadá. Budoucí vlády budou mít volnější ruce k tomu, aby mohly reagovat na aktuální potřeby a problémy. Dnes má vláda k zajištění těchto služeb z každé poplatníkovy koruny k dispozici jen dvacet haléřů.
A podle toho to i vypadá.
Dluh roste, ještě rychleji rostou náklady na jeho obsluhu a daňový poplatník za svou odevzdanou korunu dostává zpět každým rokem méně a méně.