Tento článek je upravenou a aktualizovanou verzí textu, který jsem napsal před sedmi lety.
Je o dvou uskupeních států, které po svém vzniku upadly do krize a o jejich naoko podobných, ale ve skutečnosti diametrálně odlišných způsobech řešení.



Zajímavé je, že je víc aktuální než tehdy.

Nejprve trochu historie.

Měl bych možná napsat trochu prehistorie, týká se velmoci, která spolu s Evropou tvoří jednu ze světových civilizací, má společné historické a kulurní kořeny, je jejím největším spojencem i rivalem, je s ní spojená jako dva póly magnetu. Přirozeně je to USA, a ta prehistorie je tu proto, že to co chci napsat se týká krátkého období, které jakoby ze začátku historie Spojených států zmizelo.
Každý středoškolák ví, že Spojené státy získaly nezávisklost v roce 1776, vítězstvím americké revoluce proti anglické koloniální vládě. Ví i to, že prvním presidentem USA se stal velitel revoluční armády George Washington. Ví i to, že USA se pyšní ústavou, která je již přes dvě stě let stará, a ačkoliv k ní bylo přidáno mnoho dodatků, její původní text se nikdy nemusel měnit a dodnes je pokládána za vzor moderní demokratické ústavy.

Co ten středoškolák asi neví je, že s tím prvním presidentem je to trochu sporné, a že ta ústava byla přijata až dvanáct let po revoluci, v roce 1788, a platí od roku 1789, kdy byl rovněž George Washington zvolen presidentem. Pravděpodobně neví, že ústava Spojených států není jejich první ústavou, neví, že Spojené státy v době jejich vzniku nebyly federálním státem, jako dnes, ale byly volnou konfederací, a ještě více pravděpodobně neví, že před Washingtonem bylo celkem osm osob, jejichž oficiální titul zněl "President of the United States in Congress Assembled". Prvním z nich byl John Hanson, zvolený kongresem v roce 1781, kdy byla též přijata první ústava USA, "Articles of Confederation".
Konfederace jako ústavní forma nového státu se neosvědčila, přestože v její době bylo dosaženo konečného vojenského vítězství nad britskou koloniální armádou, a přestože dokázala provést nově vzniklé Spojené státy tranzicí z chaotického revolučního a postrevolučního období, a položila základy dodnes trvajících orgánů a institucí. Neuspěla hlavně proto, že její ústavní orgány a instituce neměly přímou vazbu k jejich občanům. Articles of Confederation definovaly USA jako svazek suverénních států, kongres se skládal z delegátů členských států, centrální vláda neměla ústavní autoritu vybírat vlastní daně, a byla odkázána na příspěvky členských státu, které většinou zůstávaly daleko za jejími potřebami (a například Georgia po celou dobu konfederace nepřispěla ani dolarem). Vláda Spojených států neměla dost finančních prostředků k placení zahraničních závazků, a ani k výplatě platů a penzí vlastních vojáků a veteránů revoluční války, což vedlo roku 1783 až k rebelií v revoluční armádě, která byla utlumena jen díky osobní odvaze a rozhodnému jednání Johna Hansona (zbytek kongresu se před rebelujícími vojáky rozutekl) a popularitě a autoritě George Washingtona.

Americkou revolucí vznikl americký politický národ, problémem bylo, že tato skutečnost nenalezla vyjádření v ústavní formě konfederace, přímá účast občanů v demokratickém procesu v prvních letech nezávislosti končila na úrovni jejich vlastního státu, a Spojené státy byly pro členské státy jen prostředkem pro společnou obranu a zahraniční politiku. I v té ale převládaly v mnoha důležitých věcech lokální zájmy, pět jižních států například zablokovalo diplomatické urovnání se Španělskem v otázkách přístupu a volné navigace na Mississipi, a amerických osad v tehdy Španělskem kontrolovaném jihozápadě. Členské státy konfederace se někdy ani neobtěžovaly vyslat své delegáty do kongresu, a svolané zasedání nemělo dostatečné quorum k usnesení.

Neúnosnost a nebezpečí tohoto stavu vedly k obavám o životaschopnost USA, a k novým úvahám o jejich ústavní formě. Vznikla spontánní veřejná diskuse o potřebě a formě nového, efektivního a demokratického ústavního systému, v jejím průběhu vzniklo a získalo prominenci Federalistické hnutí. Nakonec tyto diskuse kulminovaly svoláním Konventu, který se sešel ve Filadelfii 25. května 1787, a který skončil 17. září téhož roku vítězstvím Federalistů a přijetím ústavy, jíž se USA řídí podnes. Byl to historický zlom takové hloubky, že i pro většinu občanů USA jejich obecně vnímané dějiny mají, po vyhlášení nezávislosti v roce 1776, "černou díru" dvanácti let, prvním presidentem USA je pro ně George Washington, jméno Johna Hansona je pro ně neznámým pojmem, a dějiny USA před přijetím nové ústavy a Washingtonovým zvolením se dnes zdají být prehistorií. Dal by se, pro svůj význam, nazvat druhou americkou revolucí.

(Je faktem, že "Articles of Confederation" výslovně neoddělovaly výkonnou a legislativní moc a vláda byla, podobně jako v britském systému, výkonným orgánem legislativy, s tím rozdílem, že předseda sněmovny byl zároveň předsedou vlády i presidentem, zastupoval USA navenek, a podepisoval jejich jménem mezinárodní smlouvy pod tím krásným titulem "President of the United States in Congress Assembled". Samostatná a ústavou definovaná funkce presidenta vznikla až s novou ústavou a důsledným oddělením legislativního, soudního a výkonného pilíře ústavní a státní moci. Argumentem pro Washingtonovo prvenství je to, že byl prvním presidentem zvoleným do nově vzniklé samostatné ústavní funkce)

Evropská unie je ve zcela jiné situaci. Díky ukvapené integraci a nesmyslnému spojení nesourodých a nekompatibilních ekonomik v Eurozóně, se zabředává do stále hlubší a hlubší krize. Nehledá už řešení, přichází jen se stále novými a novými „pomocnými balíčky“, které krizi nejen že nezastaví, ale jen ji prohlubují, valí ji před sebou jako sněhovou kouli, která se stále zvětšuje. Jejich „záchranné iniciativy“ vtahují do černé díry dluhové megakrize další a další země Eura a v poslední době se snaží zapojit do sebevražedného řetězu i ty země, které se „obětmi eura“ ještě nestaly, včetně České republiky.

Poslední iniciativa některých evropských vlád jen pokračuje v pro Evropu sebevražedném trendu. Krize způsobená zhoubným procesem léčby dluhů dalšími a většími dluhy, má být zažehnána dalším integračním krokem. Evropská unie má dostat nové pravomoce, a má v novém úřadu evropského „nadministra financí“ soustředit řízení a rozhodování o rozpočtech členských států. Naše rozpočty mají být pod správou a kontrolou těchže úředníků Evropské unie, kteří zatím dokázali evropskou jednotu tak rozklížit a její finance tak rozvrátit, že již třetina evropských zemí stojí na pokraji bankrotu, nebo se do bezvýchodné situace každým dnem blíží a jejíž „vlajková loď“, Eurozóna, stále více připomíná Titanic. Státy Eurozóny přestávají být jejími členy a stávají se jejími obětmi.

Lékem pro řešení následků ukvapené integrace má být další a téměř totální integrace. I tentokrát má být integrací oktrojovanou, integraci která nebude projevem vůle občanů evropských zemí.

Na rozdíl od USA, kde krize byla řešena celonárodní debatou, jejíž příspěvky jsou dodnes zdrojem inspirace a příkladem jasného a moudrého politického myšlení (Federalist Papers),se Evropská unie nemůže opřít o evropský národ a o jeho intelektuální elitu. Navíc v Evropě nebyla debata o cílech a metodách evropské integrace nikdy připuštěna a občané nedostali šanci se k navrhovaným krokům vyjádřit. Jejich vůle, vyjádřená referendy, byla ignorována, referenda se vždy prostě pod nátlakem Evropské komise opakovala, dokud evropští úředníci nebyli s jejich výsledkem spokojeni.

Neexistuje evropský politický národ, neexistuje ani cesta jak jej uměle vytvořit. Přesto Lisabonská smlouva zakládá - a nové návrhy vedou k jeho dovršení - nadnárodní celek bez demokratických institucí které by nebyly jen formální maskou byrokratické diktatury.

Bez konzultace s občany navržené úpravy Lisabonské smlouvy vytváří „federální superstát“, který nedává, a ani vlastně nemůže dát, svým občanům rozhodující politickou moc. "Vytvořili jsme Italii, nyní musíme vytvořit Italy", napsal Massimo d´Azeglio, jedna z vůdčích osobností italského "Risorgimento", hnutí, jež vedlo k unifikaci Italie v předminulém století, a něco podobného se zdá být i touhou proponentů urychlené evropské politické integrace. Jenže to, co bylo možné v Italii, kde politický národ vznikl sjednocením existujícího přirozeného, byť politicky rozděleného národa, spojeného společnou historií, ekonomikou, kulturou a jazykem, není možno nahradit direktivou z Bruselu. Společný evropský stát nemůže vzniknout, pokud nebude existovat to, co by bylo ekvivalentem politického národa Američanů na konci osmnáctého století, nebo přirozeného a kulturního národa Italů ve století devatenáctém, sjednocení musí vyplynout zezdola, z vůle občanů, kteří se s evropským politickým národem a jeho politickou a ústavní formou mohou identifikovat stejně nebo více, než se svým vlastním národním státem. Není to vyloučeno, ale předpokládá to dlouhý a přirozený vývoj, a pokusy o jeho umělé direktivní zrychlení vedou ve skutečnosti k jeho zpomalení. Jeho předpokladem je i důvěra občanů ve společné evropské instituce, a často nesmyslné direktivy a nekontrolavaná moc evropské byrokracie nevedou k jejímu zvýšení, ale k postupné ztrátě i té důvěry, kterou si spojená Evropa u občanů evropských zemí získala před tím, než dovolila své byrokracii Evropskou unii ovládnout.