Není mým úmyslem radit přátelům, koho volit v prezidentských volbách. Předpokládám, že jsme dospělí lidé a takové věci si každý z nás dokáže rozhodnout na základě vlastního názoru a vlastní úvahy.

Skutečností ale je, že se na mě s otázkou "koho volit" obrací řada lidí, jak mí přátelé, tak ti, o jejichž existenci jsem až do chvíle, kdy jsem otevřel e-mail, vůbec nevěděl.

Nemohu udělovat rady a doporučení. Mohu jen trochu "odhalit", jak k výběru pro mne volitelného kandidáta přistupuji já.

Je mnoho kriterií, a je mnoho odpovědí. Začnu s těmi obecnými.

Členství v KSČ:

Nepatřím k těm, kteří by každého bývalého komunistu věšeli na lucernu, nebo jej apriori zatracovali a uvrhovali do věčného ohně. Necítím, že k tomu mám právo. Kdysi jsem to napsal v jednom svém článku, necítím, že mám nějaké morální posvěcení z vyšších míst k tomu, abych vynášel zatracující rozsudky a jedna věc, která mi u nás vadí je, že se dnes za morální autoritu vyhlašuje kde kdo. Od mých indiánských přátel jsem se naučil jedné moudrosti: k tomu, abys někoho odsoudil, měl bys napřed ujít tisíc mil v jeho mokasínách. Cením si lidí, kteří nikdy nepodlehli nátlaku a nikdy se nezkompromitovali členstvím ve zločinné organizaci, ani přes nátlak nebo pokušení přijmout nabízené výhody. Nemám k tomu souzení právo zejména proto, že jsem jako emigrant byl, takzvaně i doslova, "za vodou" a nikdy jsem nebyl zkoušen tak, jako mí spoluobčané tady doma. Bylo by ode mě pokrytecké se dnes tvářit jako arbitr morálky a mravnosti a šmahem všechny zavrhovat. Tady ale má tolerance končí. To, co jsem právě napsal, se podle mého vlastního názoru nevztahuje na ty, kdo se uchází o úřad, který by měl být obsazen někým, kdo ve zmiňované zkoušce, kterou prošla velká většina občanů, obstál. Bývalého komunistu mohu tolerovat, některé z nich dokonce počítám mezi své přátele, ale do žádného veřejného politického úřadu nebo postu bych je nevolil, natož do postu nejvyššího.

Členství v politické straně nebo nominace politickou stranou:

Úřad prezidenta je navýsost politický. Dokázal bych se v krajním případě smířit s někým, kdo má jiné politické názory než já. Prezident konec konců nemá příliš mnoho pravomocí a je iluzí se domnívat, že kdokoliv se stane prezidentem, může a bude "kormidlovat loď státu" libovolným směrem. Pracoval jsem několik let v těsné blízkosti prezidenta a vím, že něco takového není možné. Vím ale též, že takové chvíle, kdy se prezident tím kormidelníkem ze dne na den stane, mohou nastat a čaqs od času nastávají. Jsou to chvíle politických krizí, chvíle, kdy vše závisí na prezidentově rozhodnutí, které musí být rychlé, politicky přijatelné, ústavně konformní a správné. Musí to ale být jeho rozhodnutí a posledním kritériem, kterým by se měl prezident v takovém okamžiku řídit, je to, jestli jeho rozhodnutí je nebo není populární. Neumím si představit, jak takové okamžiky může zvládat někdo, kdo řemeslo zvané politika ovládá asi tak, jako já klavír. Tvrzení, že tato země potřebuje "nepolitického prezidenta" je nebezpečná demagogie. Nepolitický prezident je obdobou "dělnického ředitele" - není a nemůže být nepolitický, může ale být - a téměř jistě bude - nekvalifikovaným člověkem v pozici, na kterou není připraven.

Žena nebo muž

Toto kritérium pokládám za naprosto nesmyslné a nepřijatelné. Odmítám se rozhodovat na základě kandidátova pohlaví. Nemám nic proti ženám, kdybychom měli kandidátku typu madam Thatcherové, nebo Goldy Meierové, nebylo by o čem mluvit a měla by můj hlas - dokonce bych parafrázoval známý citát a zvolal bych: "Škoda, že mám jen jeden hlas, kterým mohu pomoci své vlasti". Ale toto není ten případ a volat nic nebudu. Nebudu ani volit ženu, protože je ženou, stejně jako nebudu volit muže, protože je mužem.

A teď k jednotlivým kandidátům, v pořadí podle jim přidělených čísel - jak je vidím já.

Je to samozřejmě subjektivní pohled a jistě se nemusí shodovat s tím vaším. Je o to víc subjektivní, že většinu kandidátů (šest z devíti) znám osobně a tím mé hodnocení může být ovlivněno. Pro mě je to samozřejmé a je to pro mě ve volbě výhodou. Pro mnohé z vás to může, zcela oprávněně, mou volbu zcela diskvalifikovat.

Zuzana Roithová

Paní doktorka Roithová je velmi impozantní dámou. Před několika lety odjela jako europoslankyně do Evropského parlamentu a od té doby jsem o ní téměř neslyšel. Bohužel je pro mě nepřijatelná ze dvou důvodů: za prvé je ze všech kandidátů pravděpodobně "nejevropštější". Měl bych pochyby, zda je prezidentkou našeho státu, nebo ředitelkou dceřiné společnosti velké organizace zvané EU. Za druhé, ať se kdy vyslovila o čemkoliv, to "evropanství" se stalo pevným základem jejího názoru. Pro mnohé to může být doporučením, pro mě ji to diskvalifikuje.

Jan Fischer

Jan Fischer patří mezi ty, které, jak jsem napsal, znám osobně. Několik let jsem měl každý týden tu čest s ním sedět u oběda. Jestli si někdo myslí, že jej proto znám lépe než on, mýlí se. Za celou tu dobu jsem od něho neslyšel vlastní názor na cokoliv. A ten Fischer, kterého dnes vidím v televizních diskuzích, není ten tichý způsobný Fischer, se kterým jsem tak dlouho obědvával. Je to nový, "dynamický" Fischer. Z tichého, nic neříkajícího spolustolovníka se přes noc stala figura divoce máchající rukama, které při tom kroutí do neuvěřitelných gest. Připomíná mi špatně vedenou marionetu. Neuvěřitelná je i jeho "nová" dikce. Neuvěřitelné je na něm téměř vše. Proto mu nevěřím. Jediné, co zůstalo, je jeho názorová flexibilita a neurčitost. Jana Fischera nevolím. Nevím, proč bych měl. Právě proto, že ho znám.

Jana Bobošíková

Jana Bobošíková nedávno oslovila potenciální voliče: "Vážení spoluobčané, často se mě ptáte, proč pořád někam kandiduji..."
Já jsem na to odpověděl: "Vážená Jano, já už se ani neptám..."
Neptám se a nevolím ji. Škoda, ale je jednou z množiny kandidátů, o kterých mám pochyby o motivech jejich kandidatury. Nevadí mi ani tak to, že kandiduje, s většinou toho co říká bych dokonce mohl souhlasit, vadí mi spíše to, že je ochotna kandidovat na cokoliv, za kohokoliv a s podporou kohokoliv.

Táňa Fischerová

Táňa Fischerová je nenapravitelnou pachatelkou dobra. Neví nic o politice (přestože strávila volební období v poslanecké sněmovně jako poslankyně Unie Svobody), neví nic o věcech, které chce za každou cenou napravovat. Je naivní a nedotčená realitou. Neznám ji osobně, možná je milou a příjemnou dámou. Já ale nechci milého a příjemného prezidenta, nechci, aby se z Pražského hradu do všech světových stran rozlévalo dobro, nechci prezidentku, která bude napravovat zlo u nás a v celém světě. Mně by stačilo mít schopného, inteligentního a vzdělaného prezidenta, který by dělal to, co má prezident dělat a který by to dělat uměl. A Táňa Fischerová takovou prezidentkou nebude. Nemůže být, nemá k tomu jediný kvalifikační předpoklad.

Přemysl Sobotka

Je jedním z mála kandidátů, kteří mají to, co prezident potřebuje - zkušenost v politice a zkušenost ve vysoké ústavní funkci. Přemysl Sobotka by pro mě z nabízené množiny kandidátů byl jasnou volbou, kdyby nebylo třech "kdyby".
Kdyby nebylo toho, že se snaží mluvit a jednat tak, jako ostatní kandidáti:
- říci toho co nejméně s použitím co nejvíce slov;
- za žádnou cenu neříci nic, co by mohlo potenciální voliče rozdělit na ty, kteří s ním souhlasí a kteří ne;
- kdyby měl jasnou a zřetelnou podporu vlastní strany. Zatím se mi zdá, že jej ODS nechce poslat na Hrad, ale do domova důchodců.

Miloš Zeman

Na Miloši Zemanovi se mi líbí tři věci. To, že se nebojí říci, co si myslí (viz postoj k Izraeli a PLO), že je jedním z mála kandidátů, který je pro funkci prezidenta kvalifikován, a že umí držet slovo.
Nelíbí se mi na něm to, že byl členem KSČ. To bych mu možná vzhledem k době a okolnostem jeho členství i prominul, kdyby se od své minulosti v této i jiných otázkách (volbě svých spolupracovníků) jasně distancoval. To Miloš Zeman odmítá, což je mu, jak já to vidím, sice ke cti, ale zároveň jej to v mých očích jako kandidáta do značné míry znehodnocuje. Nelíbí se mi ani některé jeho další názory, což mu v mých očích ubírá body. Ty mu naopak přidává to, že je zřetelný a jeho názory jsou jasně definované a projevované - ber nebo neber. Já spíše neberu.

Vladimír Franz

Před nedávnem jsem napsal o panu profesoru Franzovi, že jsem jej neznal a že jsem se domníval, že mu trochu křivdím, že bych se s jeho názory měl blíže seznámit. To jsem udělal a byl jsem překvapen tím, že nebylo s čím se seznámit, jevil se mi čím dál tím víc jako šiřitel plytkých názorů a obecných deklarací. Nic konkrétního, nic co bych mohl brát jako důvod jej volit. V neposlední řadě pak musím, i když tím riskuji, že budu považován za úzkoprsého, netolerantního staromilce, poukázat na jeho tetování. Pan Franz se chce odlišit, vidí ve svém tetování vyjádření své individuality a projev nezávislosti na konvencích. Což je v pořádku pro občana Franze. Zde ale hovoříme o panu Franzovi, potenciálním prezidentu republiky. To, co by mohlo být u občana dokonce sympatické, svobodomyslnost a nezávislost na konvencích a vžitých stereotypech chování a vyjadřování, se jeví úplně jinak u prezidenta. Naznačuje mi to velmi silně, kam až je pan Franz ochoten zajít. U prezidenta bych rád viděl i jistou konzervativnost, nechci prezidenta, který rád napíná toleranci svých spoluobčanů do extrému.

Jiří Dientsbier

Jiří Dienstbier se pro mně, vedle svých (i na naše poměry obecně) velmi levicových názorů, diskvalifikuje svou ochotou spolupracovat na všech úrovních s komunisty. Důvody jsem již popsal.

Karel Schwarzenberg

I Karel Schwarzenberg patří mezi kandidáty, které osobně znám. A mohu říci, že v osobní rovině je mi ze všech kandidátů nejsympatičtější. Je velmi příjemným společníkem, na rozdíl od pana Fischera považuji čas, který jsem s ním týden co týden strávil, k nejpříjemnějším zkušenostem. Jeho takzvané problémy s upadáním do spánku či vadou řeči beru, ostatně stejně jako on, jako úsměvné a jako jeho dar karikaturistům, ale ne jako něco vážného, co by jej diskvalifikovalo jako kandidáta na funkci prezidenta. Cením si jeho vzdělání, jeho zkušeností, jeho kontaktů, jeho osobního šarmu. Problém mám, podobně jako s paní Roithovou, s jeho postojem k Evropské unii. Stejně jako u ní jde o něco, co mi brání o něm uvažovat jako o prezidentovi.

Kdybych si měl vybrat na základě kvalifikace, volil bych mezi Zemanem, Sobotkou a Schwarzenbergem.

Kdybych měl vybírat na základě osobních sympatií, vybíral bych asi z téže skupiny kandidátů. Není zde ale nikdo, komu bych jednoznačně a bez váhání dal svůj hlas.

Bohužel.

Koho budu volit ještě nevím. A poprvé v životě dokonce uvažuji o tom, zda volit půjdu. Kdyby šlo o volbu do sněmovny, jsem si jist, že bych volit šel. U volby do sněmovny mohu volit stranu, se kterou se rozcházím v některých bodech jejího programu, pokud se její celkový programový směr blíží tomu mému. U prezidentské volby k tomu nemám důvod - tam, kde skutečně chci prezidenta, který ve chvílích krize jedná jako prezident, mi do jisté míry nezáleží na tom, kde stojí politicky. Mnohem důležitější je, zda mi jeho charakter dává záruku, že bude jednat rychle, korektně a správně.

Takovou úplnou záruku bohužel nevidím ani u jednoho z kandidátů. Záleží proto spíše na tom, kteří dva budou voleni v druhém kole.

Jak jsem slíbil, neradím koho volit. Píši o tom, koho budu, či spíše nebudu, volit já.