Napsal mi čtenář, který se domnívá, že už za ty řeči v parlamentu by měl Langer sedět

„Tomáši, jaké řeči z parlamentu? Jen si vzpomeň, jak hovořil s Bursíkem a varoval ho, že spousta lidí bude bručet. On ten Ivan bude čistý jako lilie .... Za jeho ministrování policie přikryla spoustu prasáren. Ale asi jde o tvého "miláčka", tak se nedivím, že mhouříš oči nad tím, co by správnej chlap prostě správně nazval a rozhodně by se nenechal vláčet v tom bahně tak dlouho, až by musel raději na spoustu věcí zapomínat ....“

-----
Ivana Langera sice znám, ale rozhodně není mým miláčkem. Jsem šťastně ženatý a i kdyby ne, preferuji miláčky opačného pohlaví. Ani jsem z něj nikdy neměl žádný prospěch, naopak bilanci s ním mám negativní. Jednou mě v přestávce zasedání vlády pumpnul o cigaretu. A mou jedinou nadějí, jak ji získat zpátky, mám, pokud jej nezavřou a já se s ním někde setkám, abych dosáhl spravedlnosti si tu cigaretu z něj vymoci.

Především, to ale nebyla řeč ve sněmovně.

Byl to soukromý rozhovor, mezi čtyřma očima, jak se říká, přestože to bylo v sále plném lidí.

Ten byl zaznamenán kamerami ve Španělském sále na Hradě. Media si dala práci s tím, aby z něj odfiltrovala ambientní hluk a isolovala co si Langer a Bursík říkali.
A pak z toho rozhovoru opatrně vyřízli několik Langrových vět a hle – nová senzace a nové obvinění Langra na světě a důvod pro to, aby za sedm let někdo mohl říci: „Jen si vzpomeň, jak hovořil s Bursíkem a varoval ho, že spousta lidí bude bručet.“
Že byla řeč o ilegálních odposleších v hotelu Savoy? To přece nevadí, odposlechy jsou náš zamilovaný fenomén. Policie je miluje, protože nemusí vyšetřovat. Hned na počátku vyšetřování napíchnou telefony každému, kdo může teoreticky být ve styku s jejich podezřelým, jeho dětmi a jeho babičkou a pak už jen čekají se sluchátkem u ucha, jestli se někdo chytí.
V civilizovaných zemích se tomu říká „fishing“, „rybaření“, protože to nepřipomíná metodu lovu, kde lovec lovenou zvěř stopuje a nakonec dostane, je to spíše jako rybaření, kde nejde o konkrétní lovenou rybu, rybáři prostě rozhodí sítě a pak jen čekají, zda a co se do ní chytí. Je to, v těch civilizovaných zemích, ilegální, u nás je to nejběžnější metoda vyšetřování a zákony jsou postaveny tak, aby to bylo legální – vždyť bojujeme proti korupci.

A byl to Ivan Langer, kdo hned na začátku svého funkčního období na Ministerstvu vnitra odposlechy značně omezil.

Nebojte se, dušičky dychtivé senzací, brzy po jeho odchodu se počet odposlechů vrátil do závratných výšek a korupci zase účinně likvidujeme, dokonce účinněji než před tím a dočkali jsme se nakonec toho, že ji likvidujeme v přímém televizním přenosu a za účasti medií. A odposlechy jsou i nadále divákům a čtenářům pravidelně dodávány, aby povzbudily jejich žízeň po spravedlnosti a nutné dávce krve a diváci a čtenáři tím více volají po tom, aby ti lumpové, když už nemáme trest smrti a nemohou viset, alespoň seděli.
Nemůžeme přece proti zločinu bojovat jako za první republiky.

Tehdy si pro podezřelého doskočil pan Brůžek a přivedl ho na direkci, kde ho pan rada Vacátko vyslechl a na základě důkazů, pod jejich tíhou, se nakonec podezřelý přiznal, protože věděl, že mu nezbývá než naděje, že jeho přiznání bude bráno jako polehčující okolnost.
To je ovšem televizní idylka pro pobavení diváků.

Idylka dnes nestačí, televizní divák chce drama a krev.

Kdysi si páni Brůžkové pořádně ošoupali podrážky, tehdy totiž policie pracovala mozkem a nohama. Dnes pracuje, zvláště u vybraných speciálních útvarů jako ÚOOZ pod dozorem prokurátorů jako pan Ištván, zvlášť dobře zapsaný v srdcích televizních diváků svým seriálem úspěšných zásahů s jeho partnerem Šlachtou, hubou a ušima. A policisté protikorupčních útvarů nemají puchýře na chodidlech, mají maximálně mozoly na uších.

Ano, korupce u nás existuje. Nejsme národem andělů. Není tomu ale ani tak, že bychom byli národem nejvíce zkorumpovaných politiků, nejvíce zkorumpovaný národ. Já jsem strávil mnoho let za hranicemi a pamatuji se na korupční skandály premiéra Chretiena v Kanadě i korupční skandál vedoucí k odstoupení a politické smrti vicepresidenta USA. Spiro Agnew, naděje republikánů pro prezidentskou volbu 1976 byl v roce 1973 pro korupční skandál nucen odstoupit z úřadu. Velmi pravděpodobně to pomohlo k vítězství demokratického kandidáta Jimmy Cartera. Dnes se dozvídáme o podobných skandálech guvernéra a později prezidenta Clintona a ještě aktuálněji jeho ženy, rovněž prezidentské kandidátky Hillary. Korupční skandály vedly k rezignaci celé Evropské komise Romana Prodiho.
Nikde se ale protikorupční sentiment nezměnil v hysterii takových rozměrů jako u nás. U nás vedla prakticky k rozpadu systému politických stran, k vážné krizi ve dvou dosud nejsilnějších politických stran, v jedné z nich k její praktické likvidaci. Diváci, vybičovaní medii a prokurátorskou aktivitou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, dávají přednost stranám a hnutím bez politického programu s jediným proklamovaným cílem – ANO, skoncujeme s korupcí. ANO zařídíme, ANO uděláme.

V boji s korupcí se nám zatím daří jen likvidovat demokracii.

Nikdy asi nebudeme vědět, proč a pro co bylo to včerejší televizní show. Víme proti komu a pro koho bylo inscenováno. Pokud bude pan Ištvan stejně úspěšný jako dosud, dozvíme se možná za dva roky, jakou kabelku si koupila manželka bývalého ministra a jestli byl ten nákup řádně zdaněn. Takový je zatím výsledek mnohaleté protikorupční křížové výpravy pod vedením televizní hvězdy, prokurátora Ištvana, v jehož režii se natáčí i poslední pokračování naší nejpopulárnější televizní show – telenovely ANO, korupci natočíme ... promiňte, „s korupcí zatočíme“.

A k té Langrově hrozbě Bursíkovi?

Nebojte se, bručet za skandální průběh prezidentské volby také nešel nikdo a tak je pořád k dispozici celá nedotčená galérka příštích zločinců pro Ištvánův akční seriál.
________________________________________
Rozhovor Langera a Bursíka během prezidentské volby (iDnes, 12. února 2008)
Proč takový spor? Občanské demokraty ani tak nenaštvalo to, že zelení podporovali svého kandidáta Jana Švejnara (to věděli dopředu), ale to, že otočili a spolu s ČSSD a KSČM prosadili veřejné hlasování.