Víra potřebuje určitý „ekosystém“, určitý typ prostředí, ve kterém se může ujmout, zapustit kořeny a přinést užitek.
(Kázání na text podobenství o rozsévači na závěr festivalu Smetanova Litomyšl v neděli 12.7. 2020)

Proč jsou někteří lidé věřící a jiní nikoliv? Proč jsou v té věci někdy rozdíly i mezi sourozenci, kteří prošli stejnou výchovou? Proč jsou v některých zemích či regionech kostely plné a v jiných se kostely, kláštery a kněžské semináře vyprazdňují, zavírají a prodávají?
Proč se víra u různých lidí projevuje tak odlišně – jedny vede k laskavé moudrosti a solidární lásce, zatímco pro druhé je stejné náboženské vyznání zdrojem nenávisti k okolnímu světu a pyšné nadřazenosti monopolních majitelů pravdy?

V katechismech čteme, že víra je dar – dává tedy Bůh dar víry jen některým, zatímco druhým ho odpírá?
Dnešní evangelium – Ježíšovo podobenství o rozsévači – nám na tyto otázky dává určitou odpověď.
Víra je dar milosti, je to ono semeno, které rozsévač velkoryse rozhazuje na všechny strany.
Avšak to je jenom část pravdy.
Centrálním tajemstvím křesťanství je vtělení, hluboké spojení božského a lidského.
Vyznáváme spojení božského a lidského v osobě Ježíše Nazaretského,
vyznáváme spojení Boží inspirace a lidského díla v Bibli,
vyznáváme božskou, ale i lidskou stránku v církvi (někdy poznáváme její až příliš lidskou a dokonce i nelidskou stránku) .
Totéž platí i o naší víře: je Božím darem, ale zároveň i svobodným lidským aktem, svobodným lidským „ano, staň se“ vůči Božímu pozvání.
I v slavení eucharistie, při přijímání, se setkává dar posvátného pokrmu s lidským amen, věřím a přijímám. Má dvě stránky, je to setkání božího a lidského.

Rovněž v naší osobní víře je semeno Boží inspirace, ale zároveň i to, jak my tomuto Božímu daru rozumíme a jak s ním nakládáme.

Ježíšovo podobenství ukazuje jednu důležitou věc: úroda nezáleží jen na semeni, ale také na kvalitě půdy, do níž semeno padne.
Jinými slovy: víra potřebuje určitý „ekosystém“, určitý typ prostředí, ve kterém se může ujmout, zapustit kořeny a přinést užitek.
Tento ekosystém, tato biosféra víry je jak na rovině osobní (jde o nitro člověka), tak na rovině kultury určité společnosti. Nikdy nemůžeme soudit víru konkrétního člověka, protože se v ní promítá spoustu vnitřních i vnějších vlivů, každý z nás je zapuštěn do určitého kulturního prostředí rodiny a společnosti, které se podepisuje na způsobu našeho myšlení a chování, i když to neznamená, že tyto vnější vlivy nás zcela zbavují svobody a odpovědnosti a že se z nich nemůžeme vymanit, emancipovat.

Pokud semeno evangelia padá do prostředí materialistické konzumní společnosti nebo v konkrétním člověku naráží na to, že se nechal zcela ovládnout touhou vlastnit, mít stále víc a víc, je tomu tak, jako se semenem, které zapadne do trní. Víra v takovém prostředí nemůže dýchat, člověk se musí z této mentality osvobodit, nebo tam jeho víra odumře. Nikdo nemůže sloužit bohu i mamonu. (Mnoho lidí vyměnilo monoteismus za money-teismus, víru v jednoho Boha za náboženství peněz).

Ježíšovo podobenství mluví též o povrchní víře. Když semeno evangelia padlo na mělčinu, například na pouze emocionální zbožnost, může probudit chvilkové nadšení, ale tato náboženskost typu „hip-hip- hurá –aleluja“ vydrží chvilku, ale jakmile narazí na obtíže, uvadne. Evangelizátoři, kteří líčili cestu víry jako zázračnou procházku rájem, nepřipravili své konvertity na to, že skutečná víra nespočívá v rozjuchaném nadšení sektářů a fanatiků, ale prochází často i temnou nocí zkoušek, pokušení, pochybností a Božího mlčení – a musí vydržet i cestu pouští. (Tři apoštoly, kteří se chtěli zabydlet v jasu hory Tábor, Ježíš později vzal s sebou do temnoty Getsemane. Pravá, živá víra, zná světlo i temnoty.)

Semeno evangelia může také padnout na skálu tvrdých srdcí. Možná, že z té kamenité půdy roste kamenná, neochvějná víra, sebejistá, zdánlivě pevná, ale ve skutečnosti jde o rigidní, dogmatické, autoritářské, nelidské náboženství farizejů a zákoníků, kteří místo Ježíšovy cesty lásky, svobody a milosrdenství předkládají systém příkazů a zákazů, ukládají lidem těžká břemena, ale sami se jich prstem nedotknou. Ano, nejen v náboženství těch druhých, ale i v naší církvi můžeme najít pestrou škálu perverzních náboženských představ, zrozených ze strachu lidí, kteří přebíjejí vlastní strach, nejistotu a depresivitu tím, že straší a týrají sebe i druhé lidi.
Padne-li semeno evangelia do zkažené, otrávené půdy, roste z něj jedovaté náboženství – v zrcadle, které Ježíš nastavoval pokrytcům své doby, kteří ho nenáviděli, dnes můžeme vidět farizeje naší doby, kteří podobně nenávidějí papeže Františka s jeho důrazem na evangelium solidární lásky, milosrdenství a odpuštění.
V každém náboženství dnes najdeme jak lidi, kteří vnášejí do světa pokoj, radost a lásku, tak ty, kteří z náboženství dělají nástroj svých mocenských zájmů – vidíme to u katolíků, protestantů i pravoslavných, u Židů i muslimů a dokonce i u buddhistů a hinduistů.
Půda, do níž padne náboženské učení, osobní kultura i kultura společnosti, má velký vliv na to, jakou konkrétní podobu bude to náboženství v dané době a daném prostředí mít.
O náboženství – náboženství obecně, ale i konkrétních náboženstvích - nemůžeme mluvit jako o něčem, co je samo osobě dobré nebo špatné – přinejmenším každé z velkých náboženství má v dějinách i v současnosti pozitivní i negativní podoby, může být školou lásky a moudrosti nebo zdrojem nenávisti, ohlupování lidí a dokonce násilí.

Evangelizace, hlavní úkol církve, nespočívá jen ve slovním hlásání, nýbrž v inkulturaci – vnášení ducha evangelia do žité kultury společnosti. Evangelizace bez inkulturace je pouhá agitace a indoktrinace. A my, kteří jsme poznali indoktrinaci ateismu, máme morální povinnost varovat před povrchní náboženskou indoktrinací, která diskredituje víru.

Nezbytnou součástí evangelizace je pre-evangelizace, spočívající v pěstování kultury, smyslu pro pravdu, dobro a krásu. Kultura – jak napsal Jan Pavel II.- je všechno to, čím člověk odpovídá na otázku po smyslu života. Nejde jen o tzv. „vysokou kulturu“ – umění, vědu a filozofii. Patří sem i politická kultura, také kultura životního stylu, kultura rodinného života, kultura práce a odpočinku – a především kultura myšlení.
Jedno z největších nebezpečí naší doby – demagogie populistických politiků, žije z neochoty lidí samostatně kriticky myslet.

Jan Pavel II. i papež Benedikt mnohokrát zdůrazňovali nutnost spojení víry s rozumem, s kritickým myšlením. Víra bez myšlení je nebezpečná - stejně nebezpečná je ovšem jednostranná technická racionalita bez morálních a spirituálních impulsů, které vycházejí ze světa víry.
Evropa – náš skutečný domov a naše velká vlast – stojí na partnerském dialogu rozumu a víry.

Připomeňme si ale ještě dvě Ježíšova podobenství, která se týkají pole a setby.
Ježíš ukazuje, že na poli spolu roste pšenice i plevel. Varuje však učedníky před horlivostí revolucionářů a inkvizitorů, kteří chtějí okamžitě udělat pořádek a odstranit všechen plevel. Říká jim, že netrpělivostí a netolerancí mohou s plevelem i vytrhat i pšenici, napáchat velké škody.
Mluvili jsme o tom, že i v církvi se setkáváme s různými typy náboženskosti. Ano, máme právo na svůj názor, některé zlo je evidentní, zde platí: Podle ovoce je poznáte. K některým věcem v církvi – mám zde na mysli např. tragické případy sexuálního nebo i psychologického zneužívání ze strany kléru – nelze mlčet, nelze je tolerovat, přikrývat a zlehčovat.
Také k zneužívání náboženství k podpoře nacionalismu a politického extrémismu není možné mlčet, protože je v sázce věrohodnost křesťanství. Politiky, kteří se rádi ukazují před volbami na poutích, ale jejich život a jejich smýšlení je popřením evangelia, by Ježíš vyhnal důtkami jako svatokupce z chrámu.
Avšak buďme pokorní v posuzování druhých. Jen Bůh vidí do srdce. S mnohými způsoby zbožnosti, která nám třeba nesedí, a růzností názorů v církvi, které vycházejí z různých osobních zkušeností a úhlů pohledu, se musíme naučit žít , žít spolu v toleranci a vzájemné úctě. Každý z nás se může mýlit; plnost pravdy, jak učí svatý Pavel, poznáme, až budeme stát Bohu tváří v tvář.

Je třeba rozlišovat věci podstatné a druhotné.
Svatí nás učili: v podstatném jednota, v ostatním svoboda, ve všem láska.
Bratr farář Sváťa Karásek zpívá v jedné své písni: My můžeme třídit leda brambory, nás si nakonec roztřídí Bůh.

A na závěr chci zmínit ještě jedno Ježíšovo podobenství o zrnu. „Zrno pšeničné, když zůstane samo v sobě, zajde bez užitku. Když však odumře, zrodí klas a přinese mnoho užitku.“
Jistě je to nejprve výzva, abychom odumřeli svému sobectví, své uzavřenosti do sebe, uzavřenosti mysli a srdce. V lásce umíráme sobě a rodíme se nově ve vztazích s druhými.

Možná to však platí i o naší víře. Také ona, má-li být skutečně křesťanská, musí být velikonoční, projít smrtí a vzkříšením. A vzkříšení není návrat k tomu, co bylo, nýbrž hlubokou transformací.
Naše dětská víra, „dědictví otců“, ale i prvotní nadšení konvertitů musí jednou umřít. Musí projít hlubokou proměnou. Jinak uhyne jako zrno, které se chtělo zůstat nezměněné, uzavřené v sobě samém.
Je přirozené, že prvotní naivní podoba naší víry – včetně našich představ Boha - projde dřív nebo později krizí, tak jako náš dětský vztah k našim rodičům prochází pubertální krizí, abychom uzráli k dospělosti, i dospělému vztahu k našim rodičům. Je trapné, když člověk ve svém osobním vývoji, ve vztahu k okolnímu světu, k rodičům i ve svém náboženském životě ustrne v dětinské, infantilní podobě anebo v pubertální vzpouře.
Když Ježíš dává učedníkům za vzor dítě, vyzývá je k bezelstnosti, spontaneitě, otevřenosti a schopnosti se učit, nevyzývá k infantilitě, nezralosti.

Je tragickou chybou církve, že mnohdy nedokázala a leckde dosud nedokáže ukázat krizi víry jako šanci, jako výzvu překročit práh nové, zralejší podoby víry, že se snažila lidi vecpat zpátky do dětských bot, které si ale už nemohou obout, protože jim urostli.

Také krize mnohých podob církve, s níž se dnes setkáváme, není důvod k panice, zoufalství, anebo k pošetilé snaze hrát si na svět, který už není. Svět kolem nás se hluboce proměňuje – i globální zkušenost pandémie, která během několika týdnů proměnila život na celé planetě – je toho výmluvným příkladem. Pohyb dějin je významnou Boží pedagogikou.

Čas prázdných a zavřených kostelů jsem chápal jako výstražné Boží znamení: tak by mohla dopadnout církev, jestli nerozpozná znamení doby, jestli nepřijme výzvu k hluboké reformě,
jestli se nadále – jak kdysi řekl jeden český teolog – bude naše církev podobat mlýnu, který ještě klape, ale už nemele.
Mnoho křesťanů chápe svou křesťanskou totožnost velmi povrchně: jsem křesťan, protože zastávám určité názory, které jsem převzal, a protože chodím v neděli do kostela, snažím se být slušným člověkem. To nestačí.
Náhle kostely byly zavřené a celý svátostný provoz ustal. Byla to výzva k tomu, abychom se spokojili s konzumem bohoslužeb v televizi a nyní se vrátili k tomu, co tu bylo předtím – anebo to byl čas pro velmi osobní otázku: co mne dělá křesťanem?
Co to znamená být křesťanem dnes?

Čím budeme živit naši víru, až se obvyklý provoz církve zastaví, jak to na mnoha místech hrozí dnes nebo zítra? Možná někteří křesťané si něco v době karantény vyzkoušeli – četbu Písma, modlitbu v rodinném kruhu, osobní zamyšlení.

Musíme mít odvahu odumřít mnohým podobám církve, mnoha našim zděděným, ale už neživým podobám víry - abychom mohli přinést onen užitek, onu úrodu, kterou od nás očekává náš Pán.
Výzvu k reformě dnes jasně předkládá nástupce svatého Petra, papež František. Avšak neočekávejme, že toto dílo učiní někdo za nás a bez nás. Nutná reforma církve musí vyjít ze srdce každého z nás.
Amen.