Zazvonil telefon.
"Co děláš?" zeptal se můj kamarád Mirek.
"Teď jsem dodělal a jdu domů..."
"Prosím tě, nemohl bys s náma jet na koncert? Vypadl nám řidič..."
Tahle vitráž, to je přesně to, čemu říkám muzeum skel. Vyrobili ji někdy po roce 1925, je pravoúhle členěná, takže je složena z různě velkých obdélníků, které jsou všechny nařezané z čirého skla. Háček je ale v tom, že každý díl má jiný reliéf, takže ten dekor se skládá celkem z osmi struktur, které se dnes už nevyrábějí.
Umění a vlastně i život jako takový vnímám jako Mandelbrotovu množinu. Ať už se na fraktální obrazce díváme zdálky či zblízka, vidíme stále totéž. Slovo umění je v dnešní době denně ničeno všelijakými přívlastky, které si ho, jak je jejich zvykem, přivlastňují.
Sklo je kapalina, jejíž viskozita narostla takovou měrou, že se jeví jako tuhá látka. Tak zní jedna z mnoha definic skla. Trvalo mi léta, než jsem alespoň zčásti pochopil, co to znamená, že je sklo skutečně kapalinou.