Praha v porodnictví zaostává v aspektu uctivosti k ženám za standardy Západu, ale i zbytku Česka. Žena je tu brána jako pacientka. Lékař ji takzvaně odrodí. To je podle mne v dnešní době neakceptovatelné a neuctivé. Studie i zahraniční praxe ukazují, že citlivější přístup a porodní domy by zvýšily procento bezproblémových porodů.

Ženy při porodu potřebují citlivou a ohleduplnou péči a je nejvyšší čas to nejen pochopit, ale hlavně uvést do praxe. V mnoha porodnicích mimo Prahu je to dávno standardem a je pro mě nepochopitelné, proč právě Praha tak neuvěřitelně zaspala.

Zde přidávám několik příběhů žen, které se mi svěřily se svými zážitky z pražských porodnic. „Můj zážitek z pražské porodnice je naprosto otřesný, odnesla jsem si hluboké trauma. Dokud děláte, co personál chce, a chováte se jako poslušný pacient, jsou na vás milí. Ve chvíli, kdy máte jinou představu, je zle... Nátlak, výhrůžky, manipulace, lhaní a podobně. Znemožnili mi normální porod a donutili mě k císaři. Hned po něm mi dítě vzali, během prvních 24 hodin jeho života mi ho ukázali dvakrát na chvíli a domů jsem odešla s rozřezaným břichem, fyzicky i psychicky na dně. Vždy jsem chtěla dvě děti, ale kvůli porodnici bude můj syn s velkou pravděpodobností jedináček,“ říká otevřeně paní Šárka M. z Prahy.

Na to si stěžuje spousta dalších žen, že v porodnicích zažívají psychické i fyzické porodnické násilí. Podle maminek, se kterými jsem mluvil, se personál soustředí jen a pouze na lékařský zákrok, aniž by bral v úvahu jejich potřeby a pocity. Já mám tři malé děti a byl jsem u všech porodů své manželky. Můžu porovnávat přístup porodnic na Moravě, protože první těhotenství a porody jsme zažili v Ostravě. Zkušeností z třetího těhotenství, které už probíhalo v Praze, nebyly dobré.

Pokud má žena smůlu a nenarazí na empatický personál, je brána jako nemocná, která je léčena tím, že se z ní vyndá dítě. Není proto divu, že si tolik žen odnáší poporodní trauma a často již nechce další dítě.

Nebo příběh paní Denisy F. z Prahy. „Po celé těhotenství mi bylo špatně, když jsem ležela na zádech. Během porodu v jedné pražské porodnici mě nutili dlouho ležet právě v této poloze. Zvracela jsem a prosila, abych mohla změnit polohu. Jenže sestra na mě zařvala: ‚Chcete zabít svoje dítě? Ležte!‛ Nakonec mě donutili odsouhlasit císaře. Po porodu mi dítě vzali, přes můj výslovný nesouhlas vyhodili manžela a uspali mě na šití. Miminko mě ani manželovi i přes mé opakované prosby celou noc neukázali. Podala jsem stížnost, ale k čemu mi je? Rok po porodu jsem měla noční můry a z těžkého traumatu jsem se ani po letech nedostala. Na druhé dítě nemám odvahu.“

Kromě nepříjemných zážitků přímo z porodu je pro ženy velkým traumatem právě to, že jim personál často odnese dítě, nedopřeje bonding a vůbec nerespektuje porodní plán. Stěžují si na to, že porodnice jim svým jednáním vzala možnost porodit normálně. Následná podpora kojení a empatie je podle nich leckdy nulová. A přesně to je praxe, kterou by měly odstranit porodní domy.

Mým cílem proto je začít téma řešit i na politické úrovni a prosadit zavedení porodních domů, jak je zvykem v zahraničí. V Evropě i ve světě jsou už desítky let standardem. Porody zde řídí primárně porodní asistentky a lékař přichází jen v případě problému. Velmi se tím lékařům rozvážou ruce. Ušetříme jejich extrémně drahocenný čas, a tedy i peníze ve státním rozpočtu.

V porodním domě ženy mají vstřícné a domácí prostředí, kde personál vyhoví jejich požadavkům a potřebám. Nechápu, že téma, které se úzce dotýká tolika žen, se už dávno neřeší na státní úrovni. Nečekejme, protože porodní trauma budou zcela zbytečně zažívat i další rodičky. Pojďme to rovnou změnit a začít jim vytvářet lepší podmínky. Zasadím se o to.