Několik dní poté, co arbitři ve sporu o tunel Blanka rozhodli, že dělníci firmy Metrostav mají dokončit stavbu do pěti měsíců, se objevují kritické hlasy, zpochybňující celé rozhodčí řízení. Město údajně vytváří nebezpečný precedent v obcházení zákona o veřejných zakázkách. K tomu mělo dojít tím, že rozhodci posvětili dostavbu výrazně předraženého tunelu, kde v rozporu s původním zadáním došlo k řadě změn (takzvané vícepráce). Je to prý návod pro to, jak v budoucnu netransparentně nakládat z veřejnými prostředky – rozuměj okrádat město ve prospěch vybraných soukromých firem, s nimiž se domluvíte, že arbitři posvětí všechny dodatečné náklady.
Jsem jednak velmi překvapen, že kritici dospěli ke svým závěrům, aniž by znali písemné vyhotovení rozsudku. To dosud není k dispozici a „experti“ se tak pouštějí do analýz bez potřebných znalostí. Navíc rozhodčí soud rozhodoval naprosto jedinečnou konkrétní situaci, jejíž detaily autoři zmiňovaných názorů neznají, ani znát nemohou. Je mi tedy záhadou, odkud berou tu odvahu kategoricky říci, že město "v dané situaci" mělo postupovat tak či onak. A to tím spíše, že Blanka je precedentní případ, nic podobného dosud nikdo neřešil a neexistoval tak žádný návod, jak postupovat.
Jednoznačně také musím odmítnout kritiku, že jedinou správnou cestou, kterou jsme měli zvolit u oněch „víceprací“ byli nové veřejné soutěže. Pokud bychom to učinili, otevření tunelu by se zpozdilo o několik let a prodražilo o několik miliard korun. Chápu, že to teoretizujícím expertům nemusí vadit. Jenže zákon o veřejných zakázkách není jediný zákon, který v Česku máme a nemůžeme jej nijak absolutizovat. Zastavím-li stavbu (a vše znovu soutěžím), způsobuji škody. A tím porušuji ustanovení dvou norem, podle kterých mám naopak škodám bránit – povinnost péče řádného hospodáře stanoví zákon o hlavním městě Praze a občanský zákoník.
Dostáváme se tedy do situace, kdy jsou zákony v konfliktu. Právní řád je v Česku ale jenom jeden a v tomto konfliktu musí jeden zákon „ustoupit“ druhému. Nikde přitom není psáno, že musí „vyhrát“ zákon o zadávání veřejných zakázek. Je tedy naprosto legitimní, že tento konflikt vyřešila stanovená autorita – v našem případě to byli rozhodci, kteří nařídili pokračování prací.
Ti takto vyřešili zcela konkrétní a složitý problém s proplácením a dostavbou tunelu Blanka. Tvrdit, že tento výsledek lze použít jako návod pro řešení jiných případů, nebo dokonce že použití rozhodčího řízení je jakýmsi návodem, jak se bez soutěže dostat k veřejné zakázce, může jenom někdo, kdo o sporu neví vůbec nic.
Je mi jasné, že kolem Blanky se budou vynořovat další a další, na první pohled zajímavé právní konstrukty. Mají-li být podkladem k seriózní diskusi, musejí ale vycházet ze znalosti problematiky.
Současné vedení města zdědilo nedokončenou megalomanskou stavbu, jejíž cena vylétla o několik miliard korun a zpozdila se o několik let. Výsledkem naší práce a výsledkem arbitráže je jasný termín dokončení tunelu. Víme také, že konečná cena se již nebude zvedat. To je pro mě to podstatné.