Turecko čekají kritické volby.

V Turecku už třináct let vládne islamistická strana AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). V jejím čele stál až do loňského roku jeden z jejích zakladatelů Recep Tayyip Erdoğan. Tento muž v podstatě stranu ovládal a ovládá ji více méně dodnes i jako prezident, ač formálně nestranický a s omezenými pravomocemi. Z čela partaje odešel vloni, kdy se nechal zvolit prezidentem. Netají se ambicemi změnit turecký parlamentní systém na prezidentský, který by mu umožnil zcela neomezeně vládnout. V nadcházejících parlamentních volbách k tomu potřebuje získat dvoutřetinou většinu pro svoji (bývalou) partaj.

Přes značnou podporu, s prodlužujícím se vládnutím jeho „státostrany“ do značné míry oportunisticky vypočítavou, může Erdoğan i přes nesporné a hrubě zneužívané charizma pro konzervativní voliče.paradoxně na své ambice doplatit. Jeho partaj v důsledku jeho odchodu do čela státu mírně ztrácí. Sám ji sice nadále nepokrytě podporuje, jeho pečlivě zrežírovaná a všemi státními prostředky podporovaná vystoupení mají charakter volební kampaně včetně útoků na opoziční strany, přesto však je jeho faktická nepřítomnost v čele partaje znát.

Turecko má už od dob předchozích vlád desetiprocentní volební práh, který měl odstranit stranickou roztříštěnost. Erdoğanova strana AKP z této situace nepokrytě těží. Při každých volbách totiž ohromné množství hlasů pro jiné strany, které nepřekročí volební práh, získává právě ona. Před letošními volbami se desetiprocentní práh nepodařilo snížit. Erdoğan už tak soustředil ve svých rukách téměř absolutní moc, ze svého nového ohromného paláce vládne skoro jako sultán. Pomocí vykonstruovaných procesů zatočil s kdysi mocnou armádou, nahradil jí tajnou službou a policií, které si zcela podřídil, otočil si kolem prstu soudnictví. Nakonec se obul do svého spojence v protiarmádním tažení, hnutí Hizmet (Služba) umírněného duchovního Fethullaha Gülena, které si zachovává značný vliv díky vzdělaným a vlivným sympatizantům ve státní správě, v justici, v silových složkách i v byznysu. Nikoliv politickou opozici, ale toto neoficiální, leč toto vlivné hnutí považuje Erdoğan od chvíle, kdy propukl olbřímí korupční skandál ve špičkách vládní AKP, jenž zasáhl i jeho v samotného, za svého jediného soupeře a zatím bez valného úspěchu se ho snaží zničit. Alespoň odstranil všechny jeho podezřelé sympatizanty ze silových složek.

Jediné, co snad Turecko částečně chrání před Erdoğanovou neomezenou diktaturou, jsou volby. Zatím jsou snad relativně svobodné. Erdoğan je totiž dosud přesvědčivě vyhrával. Semtam se sice objevovaly volební podvody ve prospěch vládnoucí partaje, roli hrál i nepřímý nátlak na voliče, volební podbízení ze státních peněz či tradiční poslušnost uvnitř tureckých rodinných a krajanských klanů, pohodlnou většinu k vládnutí ovšem Erdoğan i tak získával.

Teď však potřebného dvoutřetinový zisk parlamentních křesel nejen dosáhnout nemusí, dokonce může přijít i o mnoho mandátů stávajících. Erdoğan se snažil prezentovat jako mírotvorce, který v Turecku vyřeší kurdskou otázku. Díky své absolutní moci začal zpočátku koketovat s něčím, co bylo dosud v Turecku nemyslitelné – s jednáním s kurdskou guerillou PKK a s nezpochybnitelným, leč většinou Turků za viníka krvavé občanské války považovaným kurdským vůdcem Abdullahem Öcalanem. Sám s nimi samozřejmě nejednal, Öcalan je ostatně už patnáct v Turecku vězněn, použil k tomu svého věrného šéfa tajné služby Hakana Fidana a jeho lidi.
Jednání s PKK byla původně tajná, už několik let se však o jednáních s Öcalanem veřejně píše, dokonce ho smějí navštěvovat i představitelé kurdské politické opozice. Ta dosud nikdy nepřekročila desetiprocentní volební práh a tak se její kandidáti vždy dostávali do parlamentu jen jako nezávislí a teprve tam vytvářeli poslanecký klub. Vliv kurdské strany HDP (Lidová demokratická strana) mezi tureckými Kurdy roste. Vloni dokonce postavila prezidentského kandidáta, Selahattina Demirtaše, který si vůbec nevedl špatné a přitáhl straně další sympatizanty. Je třeba říci, že program tohoto mladého politika byl mezi třemi hlavními prezidentskými kandidáty nejliberálnější. Strana HDP má také nejvyšší procento žen ve svém vedení a praktikuje systém spíšeného spolupředsednictví.

V současné době se HDP stává jazýčkem na volebních vahách. Překroči-li vysoký volební práh, může Erdoğanovi nejen ubrat mandáty potřebné ke změně ústavy a k nastolení prezidentského systému, ale dokonce donutit dosud jen samostatně vládnoucí AKP ke koaličnímu vládnutí. Erdoğan sice může v případě průtahů při sestavování vlády, které by asi v takovém případě nastaly, parlament rozpustit a vypsat volby nové, to by však zřejmě byla až ta poslední možnost.

Zatím hřímá na náměstích i ze všech státem ovládaných sdělovacích prostředků, nepokrytě straní vládní partaji a útočí na opozici. Ač jeho partaj ovládá v Turecku téměř všechno, vydává ji za stranu ponížených a ublížených a šermuje přitom osudem muslimských bratří v Egyptě. Z obavy před růstem popularity HDP uložil dohodu s PKK a řešení kurdské otázky k ledu, soustředil se na propagandu AKP mezi kurdskými voliči. Nejde mu o skutečné řešení kurdské otázky, ale o vlastní moc. Proti HDP se vede teroristická kampaň, při útoku na jeden ze sekretariátů HDP dokonce o vlásek unikl i Selahattin Demirtaş.

V tureckých volbách 7. června je tedy mnoho věcí v sázce. Mohly by překazit Erdoğanovy diktátorské ambice, zastavit plíživou islamizaci země a jistě i zlepšit vztahy Turecka s USA a s EU. Erdoğanovo vítězství byl však mohlo znamenat pokračování kurdského boje za národní a politickou emancipaci. PKK nesložila zbraně, nesestoupila z hor, jak se předpokládalo v dosažených dohodách, protože se nedočkala vstřícných kroků ze strany vlády a podezírá ji z postranních úmyslů. Země by znovu zabředla do bezvýchodného konfliktu. Erdoğan opět ve volbách vsadil na kalkul, že konzervativní, nacionalisticky smýšlející Turci, jakož i AKP volící Kurdové tvoří dostatečnou většinu elektorátu.

To se mu však v současné době, kdy Kurdům jako jediné efektivní pozemní hrázi proti terorismu islámského státu vzrůstá sebevědomí, může vymstít. Kurdové už se nedají podceňovat.

Babischjugend

Babiš zakládá mládežnickou organizaci svého hnutí. Potřebuje prý mladou krev. Mají-li své mládežnické líhně sociální demokraté, existují-li mladí konzervativci, pak Babiš musí také mít tento atribut politické strany.za kterými nestojí žádný politický program,
Jak už však bylo mnohokrát zdůrazněno, potíž je v tom, že u Babiše nejde o žádnou politickou stranu, ale o firemní strukturu. V jejím čele stojí šéf, vlastník firmy, který tam bude stát, dokud bude firmu jako majoritní akcionář ovládat. Do té doby budou probíhat formální sjezdy, formální volby aklamativně potvrzující věrnost šéfovi-vůdci. Jinak to ani být nemůže, protože hybnou silou hnutí ANO nejsou politické názory, jejich střety a tříbení, ale zisk, peníze, stejně jako u každé jiné firmy.
Všem, kdo se k ANO přidali, jde především o peníze. Mělké, negativistické volební fráze, jakoby vypůjčené z virtuálních internetových diskuzí, za kterými nestojí žádný politický program, zajistily ANO popularitu a volební zisk.

Více »