Turecký vládce Erdoğan se do syrského konfliktu zamíchal hned na začátku. Podporoval či toleroval sunnitské opoziční frakce, a to i ty extrémistické včetně tzv. islámského státu, pro jednoduchost ho zkracujme po evropsku ISIL. Ti všichni mu mohli být nástrojem jeho mocenské politiky, když už dávno opustil zásadu Atatürkovy sekulární republiky mír doma, mír ve světě. Porušil tuto zásadu v Turecku i v „blízkém“ zahraničí. Koho mezi syrskou opozicí netoleroval, byli Kurdové. hlavní pozemní síla odporu proti ISILu.
V poslední době dochází ke sbližování Ruska a Turecka, resp. Putina a Erdoğana. Mají k tomu své pragmatické ekonomické a politické důvody. Historicky byly obě země nesmiřitelnými nepřáteli, jedna pravoslavná křesťanská, druhá sunnitsko muslimská. V dobách, kdy byla Osmanská říše, předchůdkyně současné Turecké republiky, považována za nemocného muže na Bosporu a postupně ztrácela jednu državu za druhou, bylo Rusko jednou z velmocí, které se o skomírajícího obra přetahovaly. Své expanzionistické úmysly halilo do ochrany ortodoxních křesťanů v Osmanské říši. Po rozpadu Sovětského Svazu se naopak Turecko snažilo aktivně ovlivňovat muslimské republiky bývalého SSSR s etnicky tureckým obyvatelstvem.
Zdálo by se tedy, že nemohou být dvě odlišnější země než Rusko, kde se pravoslaví opět stalo součástí státní ideologie, a Turecko, kde dnes vládne sunnitský islám. Turecký diktátor Erdoğan se dokonce pasuje do role samozvaného ochránce muslimů.