Erdoğan není člověk, který spoléhá na životní šance. Svoji moc buduje systematicky od chvíle, kdy ho frustrovaní voliči vynesli k moci. V první fázi potřeboval vypadat proevropsky. Západ podlehl mylnému dojmu, že emancipací islámu a nábožensky založených konzervativních vrstev v dosud rigidně sekulární zemi ovládané armádou dojde k demokratizaci tureckého politického systému. Erdoğanova partaj byla dokonce někdy označována jako islámská demokratická co by obdoba západních křesťanských demokracií. Pamatuji se na živé diskuze v tomto směru. Sympaticky z evropského hlediska také vypadalo zlomení moci armády. Bylo to ostatně podmínkou plnění politických kritérií. To vše vzbuzovalo dojem, že Turecko se může přiblížit politickým evropským standardů.