Jsou předčasné volby opravdu Erdoganovou životní šancí?
Erdoğan není člověk, který spoléhá na životní šance. Svoji moc buduje systematicky od chvíle, kdy ho frustrovaní voliči vynesli k moci. V první fázi potřeboval vypadat proevropsky. Západ podlehl mylnému dojmu, že emancipací islámu a nábožensky založených konzervativních vrstev v dosud rigidně sekulární zemi ovládané armádou dojde k demokratizaci tureckého politického systému. Erdoğanova partaj byla dokonce někdy označována jako islámská demokratická co by obdoba západních křesťanských demokracií. Pamatuji se na živé diskuze v tomto směru. Sympaticky z evropského hlediska také vypadalo zlomení moci armády. Bylo to ostatně podmínkou plnění politických kritérií. To vše vzbuzovalo dojem, že Turecko se může přiblížit politickým evropským standardů.
Právě zlomení armádní moci za asistence spřáteleného islamistického hnutí Služba inspirovaného tehdy již exilovým duchovním Fethullahem Gülenem, bylo prvním Erdoğanovým plánovaným krokem k postupnému ovládnutí státu. Po ekonomickém rozvratu přelomu století se stabilizované turecké hospodářství pod vládou jedné strany a s mohutným přílivem západních investic začalo rapidně rozvíjet. Erdoğan se cítil čím dál tím silnější. Dokonce tak silný, že se pokusil řešit neuralgickou kurdskou otázku tajnými jednáními představitelů zpravodajské služby s předáky partyzánské Kurdské strany pracujících (PKK) bojující v krvavé občanské válce s tureckou armádou. I to vypadalo ze západního hlediska velice sympaticky, srovnávalo se to dokonce i s řešením severoirského konfliktu. Kurdům se dostalo povrchní kulturní a jazykové emancipace, mluvit a psát kurdsky už nebyl zločin proti státu.
Proces politického usmíření s Kurdy, tolerance kurdských politických subjektů a posléze i vstup kurdské Demokratické strany lidu na vlastní kandidátce do parlamentu vypadaly velice nadějně.
Než došlo k tomuto volebnímu výsledku, v němž Erdoğanova AKP poprvé ztratila parlamentní většinu potřebnou k ustavení jednobarevné vlády, což Erdoğana rozzuřilo, se však už Erdoğan masivní převahou své kampaně, která měla v rukou veškeré státní prostředky a opírala se o korupční podnikatelskou vrstvu a hlasy chudší konzervativní populace velkoměstských chudinských čtvrtí a z venkova, jíž se AKP podbízela různými druhy materiální podpory, nechal zvolit prezidentem.
Kurdskou kartu rychle opustil a zaměřil se na konzervativní nacionalistické voličstvo s oživením pojmu tzv. turecko-islámské syntézy v kostce řečeno, že každý Turek je (sunnitský) muslim. Kurdy předpokládal rozštěpit právě na náboženském principu.
Jeho spojenecké hnutí Služba mu však postupným ovládáním soukromého školství, infiltrací do justičního systému a silových složek začínalo přerůstat přes hlavu. Jeho respektovaný spojenec Fethullah Gülen, jenž byl uctivě označován titulem vyššího duchovenstva hoca efendi, a Gülenovou vzdělaných a vlivných lidí začali být označování za stát ve státě. Erdoğan zahájil boj s jejich školami, dokonce nabádal i státníky rozvojových zemí, kde tyto školy působily, aby je zavřeli, zakázal jejich vlivná média, tisk, rozhlasové a televizní stanice.
Pak došlo k puči nepuči z července 2016, v němž Erdoğan podezřele rychle ovládl situaci, své druhdy nerozlučné spojence označil za fethulláhovskou teroristickou organizaci, postavil ji na roveň PKK, vyhlásil výjimečný stav, pod záminkou boje s terorismem provedl masivní čistky všech svých odpůrců, zejména v opozičních liberálních médiích včetně těch, kteří už v době zfalšovaných armádních procesů upozorňovali na nebezpečné spojenectví obou islamistických uskupení. Tvrdě postihl i akademickou sféru.
Za výjimečného stavu a v atmosféře všeobecného strachu pak provedl referendum o změně parlamentního na prezidentský systém, který by mu posvětil jeho absolutní moc i formálně. Dosáhl však nečekaně těsného výsledku.
I když si upravil volební systém ve svůj prospěch, nedá se jednoznačně říci, že v těch nynějších předčasných volbách, bude i formálně potvrzen absolutním monarchou.
Všechny dosavadní volby vzbuzovaly jisté naděje rostoucích řad jeho odpůrců, všechny však pro ně skončily trpkým zklamáním. Nelze předpokládat, že by Erdoğan na posledním stupni své dlouhodobě systematicky budované pozice klopýtnul. Na to už má moc ve státě dostatečně v rukou.
Právě zlomení armádní moci za asistence spřáteleného islamistického hnutí Služba inspirovaného tehdy již exilovým duchovním Fethullahem Gülenem, bylo prvním Erdoğanovým plánovaným krokem k postupnému ovládnutí státu. Po ekonomickém rozvratu přelomu století se stabilizované turecké hospodářství pod vládou jedné strany a s mohutným přílivem západních investic začalo rapidně rozvíjet. Erdoğan se cítil čím dál tím silnější. Dokonce tak silný, že se pokusil řešit neuralgickou kurdskou otázku tajnými jednáními představitelů zpravodajské služby s předáky partyzánské Kurdské strany pracujících (PKK) bojující v krvavé občanské válce s tureckou armádou. I to vypadalo ze západního hlediska velice sympaticky, srovnávalo se to dokonce i s řešením severoirského konfliktu. Kurdům se dostalo povrchní kulturní a jazykové emancipace, mluvit a psát kurdsky už nebyl zločin proti státu.
Proces politického usmíření s Kurdy, tolerance kurdských politických subjektů a posléze i vstup kurdské Demokratické strany lidu na vlastní kandidátce do parlamentu vypadaly velice nadějně.
Než došlo k tomuto volebnímu výsledku, v němž Erdoğanova AKP poprvé ztratila parlamentní většinu potřebnou k ustavení jednobarevné vlády, což Erdoğana rozzuřilo, se však už Erdoğan masivní převahou své kampaně, která měla v rukou veškeré státní prostředky a opírala se o korupční podnikatelskou vrstvu a hlasy chudší konzervativní populace velkoměstských chudinských čtvrtí a z venkova, jíž se AKP podbízela různými druhy materiální podpory, nechal zvolit prezidentem.
Kurdskou kartu rychle opustil a zaměřil se na konzervativní nacionalistické voličstvo s oživením pojmu tzv. turecko-islámské syntézy v kostce řečeno, že každý Turek je (sunnitský) muslim. Kurdy předpokládal rozštěpit právě na náboženském principu.
Jeho spojenecké hnutí Služba mu však postupným ovládáním soukromého školství, infiltrací do justičního systému a silových složek začínalo přerůstat přes hlavu. Jeho respektovaný spojenec Fethullah Gülen, jenž byl uctivě označován titulem vyššího duchovenstva hoca efendi, a Gülenovou vzdělaných a vlivných lidí začali být označování za stát ve státě. Erdoğan zahájil boj s jejich školami, dokonce nabádal i státníky rozvojových zemí, kde tyto školy působily, aby je zavřeli, zakázal jejich vlivná média, tisk, rozhlasové a televizní stanice.
Pak došlo k puči nepuči z července 2016, v němž Erdoğan podezřele rychle ovládl situaci, své druhdy nerozlučné spojence označil za fethulláhovskou teroristickou organizaci, postavil ji na roveň PKK, vyhlásil výjimečný stav, pod záminkou boje s terorismem provedl masivní čistky všech svých odpůrců, zejména v opozičních liberálních médiích včetně těch, kteří už v době zfalšovaných armádních procesů upozorňovali na nebezpečné spojenectví obou islamistických uskupení. Tvrdě postihl i akademickou sféru.
Za výjimečného stavu a v atmosféře všeobecného strachu pak provedl referendum o změně parlamentního na prezidentský systém, který by mu posvětil jeho absolutní moc i formálně. Dosáhl však nečekaně těsného výsledku.
I když si upravil volební systém ve svůj prospěch, nedá se jednoznačně říci, že v těch nynějších předčasných volbách, bude i formálně potvrzen absolutním monarchou.
Všechny dosavadní volby vzbuzovaly jisté naděje rostoucích řad jeho odpůrců, všechny však pro ně skončily trpkým zklamáním. Nelze předpokládat, že by Erdoğan na posledním stupni své dlouhodobě systematicky budované pozice klopýtnul. Na to už má moc ve státě dostatečně v rukou.