Erdoğan se dosud v zahraniční politice řídil dvěma motivy. Byl to agresivní neoosmanismus, který původně prosazoval “měkkou”silou, kulturně ekonomickou expanzí, později i vojenskými dobrodužstvími, především v Sýrii. Jak Erdoğan upevňoval svoji osobní moc a ekonomická situace země se zhoršovala, začala zahraniční vojenská dobrodružství sloužit především vnitropolitickým účelům, odvracení pozornosti od domácích ekonomických problémů, ale i potlačování jakékoliv opozice či jen nepoklonkování režimu. To platilo především o tzv. obraně proti tzv. kurdskému terorismu, za nějž byly označeny i syrské kurdské milice. Na tureckou nacionalistickou veřejnost to do jisté míry účinkuje.