Erdoğan se dosud v zahraniční politice řídil dvěma motivy. Byl to agresivní neoosmanismus, který původně prosazoval “měkkou”silou, kulturně ekonomickou expanzí, později i vojenskými dobrodužstvími, především v Sýrii. Jak Erdoğan upevňoval svoji osobní moc a ekonomická situace země se zhoršovala, začala zahraniční vojenská dobrodružství sloužit především vnitropolitickým účelům, odvracení pozornosti od domácích ekonomických problémů, ale i potlačování jakékoliv opozice či jen nepoklonkování režimu. To platilo především o tzv. obraně proti tzv. kurdskému terorismu, za nějž byly označeny i syrské kurdské milice. Na tureckou nacionalistickou veřejnost to do jisté míry účinkuje.

Agresivní výpady do severní Sýrie, odkud bylo za pomoci Tureckem vyzbrojených syrských islámských teroristů, tzv. Syrské osvobozenecké armády brutálně vytlačováno kurdské obyvatelstvo ovšem mohly probíhat jen za souhlasu Erdoğanova velkého bratra Vladimira Vladimiroviče Putina.
Erdoğan za to dostal od Putina úkol pacifikovat odbojnou syrskou provincii Idlíb ovládanou syrskými protiasadovskými islamisty. Erdoğanovi se to příliš nedaří, turecká armádní stanoviště se často stávají terčem krvavých útoků těchto skupin. Navíc Putin samozřejmě Erdoğanovi nezaručuje, že se Asad, držící se díky ruské vojenské přítomnosti u moci na jím znovudobyté části syrského území, nebude pokoušet provincii dobýt a to i za pomoci letectva.
Další Erdoğanova syrská vojenská dobrodružství jsou tedy zcela závislá na Putinově libovůli.
S tím souvisí nový zahraničně politický Erdoğanův problém a sice limitování jeho kamarádíčkování s Putinem přátelskými v ztahy s Ukrajinou s odmítáním ruské anexe Krymu. Stejně jako Rusko si jako záminku své vojenské expanze bere starost o ruské byvatelstvo sousedních zemí i Turecko má podobnou politiku vůči s krymským Tatarům. Zde stojí za zmínku, že pro Tureckou je nárok na Krym mnohem staršího data než ruský. I když Krym dobyla v roce 1783 ruská carevna Kateřina Veliká a poloostrov byl následně na úkor místního turkického obyvatestva rusifikován, pak turecká politika se vztahuje k období staršímu, kdy Krym byl vazalským chanátem Osmanské říše. Vojska krymského chána hrála dokonce úlohu při druhém neúspěšném obléhání Vídně Turky v roce 1683.
Turecko podporuje Ukrajinu a dokonce dodává ukrajinské armádě drony, které hrály rozhodující úlohu v ázerbájdžánsko- arménské válce na podzim 2020. Ukrajina je tedy zásadní třecí plochou mezi Putinem a Erdoğanem a se stupňování ruské agresivity vůči Ukrajině může mít i vliv na rusko-turecké spřeženectví v Sýrii. Na druhé straně to však může vést k jistému utužení vztahů uvnitř NATO, kde je Erdoğan v důsledku své mocenské agresivní politiky v Sýrii izolován.
Ve vztazích s USA se musí Erdoğan vyrovnat s Bidenem. Ten jako první americký prezident uznal turecké vyvražďování Arménů za I. Světové války za genocidu a navíc má za sebou vůči Erdoğanovi silně nepřátelsky naladěný kongres a Pentagon. Erdoğan se s ním sice pokouší navazat osobní kontakt, ale zatím se mu to nedaří.
Mezi Evropskou Unií a Erdoğanem budou pokračovat napjaté vztahy. V Tomto případě i vzhledem k likvidaci právního státu v Turecku a potlačování lidskýh práv. Tady vyniká především Evropským soudem pro lidská práva odsouzené protiprávní zadržování známého filantropa a mecenáše Osmana Kavaly. Nelze však opomenout ani dlouhodobé zadržování spolupředsedy prokurdské Demokratické strany lid (HADEP) Selahattina Demirtaşe nebo pokusy o zákaz této strany.
Vztahy mezi EU a Tureckem také zhoršují turecké expanzivní snahy ve východním Středomoří a turecká vojenská přítomnost v Libyi na podporu jedné ze stran libyského konfliktu. Jediným Erdoğanovým kamarádem v EU zůstává maďarský Orbán.
Na druhé straně libyjského konfliktu stojí Egypt a soukromá Vagnerova ruská armáda de facto vyslaná Putinem. S Egyptem stejně jako s Izraelem se Erdoğan snaží urovnat vztahy. Uspěch zaznamenává ve sbližování se Spojenými arabskými emiráty, což vedle těsných styků s Katarem se bude snažit využít ke jisté kompenzaci odlivu západních investic a prohlubující se finační a ekonomické krize, která mu čím dál tím víc ubírá na popularitě.
(s využitím přehledného článku v novoročním čísle listu Cumhuriyet).