V žádném případě
nelze tolerovat terorismus. Nelze tolerovat útoky proti svobodě vyjadřování. Tak reaguje euroatlantická část světa na pařížské vraždění. Reaguji tak i já. Je sui Charlie aussi. Jakékoliv omezení svobody vyjadřování by bylo nebezpečné. Bohužel i u nás se však najdou hlasy, jakoby si vraždění v Charlie Hebdo Francie zasloužila za svoji multikulturní toleranci a svobodou vyznání. Jsou i takoví, kteří se z odporu k EU argumentačně blíží muslimským komentářům o mezích satiry, pokud jde o náboženství. Otírají se při tom i o Pussy Riot. Zajímavě tím propojují nedotknutelnost Proroka Mohameda a cara Putina. Náboženství jako náboženství
Zamyšlení však určitě zasluhují, komentáře odjinud než z Evropy, které se pozastavují nad tím, že Západ a západní média v podstatě ignorují mnohem horší a plošnější teroristické masakry jinde ve světě. Nebylo by třeba vhodné, aby se podobná pozornost, která se těší vraždění v Paříži, věnovala i nejnovějšímu masakru v Nigérii, křesťansko-muslimské zemi, kde dětská sebevražedná (?) atentátnice zabila na tržišti dvacet lidí. Taková zrůdnost by určitě zasloužila stejné, ne-li mnohem rozhořčenější odsouzení, stejnou vlnu mezinárodní solidarity jako útok v Paříži. Jak to, že se do Nigérie nesjíždějí státníci k tryzně za uctění obětí, možná především nevinného dětského života tak hrůzně zneužitého?
Je Západ, a do toho se počítáme i my se svojí virtuální islamofobií, tak necitlivý k utrpení lidí jinde na světě? Je nám jedno že všude vraždí teroristé tisíce lidí, většinou muslimů? Asi to nejsou lidé, hodní naší pozornosti. Ať se mezi sebou vraždí, říkáme si potajmu škodolibě. Možná proto, že jsme ateistický národ, nezbývá v nás soucit a nevíme, co je křesťanská láska k bližnímu. Žijeme si v naprostém pohodlí, u nás dokonce odmítáme akty toho nejzákladnějšího lidského soucitu a také solidarity se spojenci, jako je přijetí uprchlíků ze Sýrie, a to z paranoidního strachu, aby ti ubožáci „neohrozili naši bezpečnost.“ (Naše vláda jim prý bude pomáhat na místě v uprchlických táborech. To je opravdu vytrhne. A přitom v zakládání kolonií pro konzervativní arabskou klientelu v našich lázních za peníze arabských šejků potenciální bezpečnostní riziko nikdo nevidí.) Jinde v Evropě zřejmě lidskost převládá nad paranoiou.
Nedivme se tedy, že nadřazenost nad světem, kterou po staletí nepřestáváme zbytku zeměkoule zdůrazňovat, dávat ji najevo hrubou silou, kulturně, mediálně i ekonomicky, vzbuzuje pocity bezpráví, méněcennosti, nakonec i lehce zneužitelné nenávisti, a to především u našich nejbližších sousedů, muslimů. Neustálé ponižování a útlak Palestinců v jejich vlasti je jedním flagrantním příkladem.
Věřme že, pařížský masakr bude mementem, že jedině lidskostí a snášenlivostí můžeme překonávat bariéry, které vedou k násilí. Musíme jasně odlišovat zločin od víry a náboženství. Jakékoliv generalizace povede do záhuby především nás samotné. Nelze při tom nevzpomenout odkazu Václava Havla. Je příznačné, že ti, kteří se vysmívají jeho symbolickému heslo Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, odmítají multikulturní toleranci a snášenlivost, vyvolávají ve společnosti xenofobií a nenávistné nálady. Děkujme Bohu, že zatím jen ve virtuálním prostoru.
Zamyšlení však určitě zasluhují, komentáře odjinud než z Evropy, které se pozastavují nad tím, že Západ a západní média v podstatě ignorují mnohem horší a plošnější teroristické masakry jinde ve světě. Nebylo by třeba vhodné, aby se podobná pozornost, která se těší vraždění v Paříži, věnovala i nejnovějšímu masakru v Nigérii, křesťansko-muslimské zemi, kde dětská sebevražedná (?) atentátnice zabila na tržišti dvacet lidí. Taková zrůdnost by určitě zasloužila stejné, ne-li mnohem rozhořčenější odsouzení, stejnou vlnu mezinárodní solidarity jako útok v Paříži. Jak to, že se do Nigérie nesjíždějí státníci k tryzně za uctění obětí, možná především nevinného dětského života tak hrůzně zneužitého?
Je Západ, a do toho se počítáme i my se svojí virtuální islamofobií, tak necitlivý k utrpení lidí jinde na světě? Je nám jedno že všude vraždí teroristé tisíce lidí, většinou muslimů? Asi to nejsou lidé, hodní naší pozornosti. Ať se mezi sebou vraždí, říkáme si potajmu škodolibě. Možná proto, že jsme ateistický národ, nezbývá v nás soucit a nevíme, co je křesťanská láska k bližnímu. Žijeme si v naprostém pohodlí, u nás dokonce odmítáme akty toho nejzákladnějšího lidského soucitu a také solidarity se spojenci, jako je přijetí uprchlíků ze Sýrie, a to z paranoidního strachu, aby ti ubožáci „neohrozili naši bezpečnost.“ (Naše vláda jim prý bude pomáhat na místě v uprchlických táborech. To je opravdu vytrhne. A přitom v zakládání kolonií pro konzervativní arabskou klientelu v našich lázních za peníze arabských šejků potenciální bezpečnostní riziko nikdo nevidí.) Jinde v Evropě zřejmě lidskost převládá nad paranoiou.
Nedivme se tedy, že nadřazenost nad světem, kterou po staletí nepřestáváme zbytku zeměkoule zdůrazňovat, dávat ji najevo hrubou silou, kulturně, mediálně i ekonomicky, vzbuzuje pocity bezpráví, méněcennosti, nakonec i lehce zneužitelné nenávisti, a to především u našich nejbližších sousedů, muslimů. Neustálé ponižování a útlak Palestinců v jejich vlasti je jedním flagrantním příkladem.
Věřme že, pařížský masakr bude mementem, že jedině lidskostí a snášenlivostí můžeme překonávat bariéry, které vedou k násilí. Musíme jasně odlišovat zločin od víry a náboženství. Jakékoliv generalizace povede do záhuby především nás samotné. Nelze při tom nevzpomenout odkazu Václava Havla. Je příznačné, že ti, kteří se vysmívají jeho symbolickému heslo Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, odmítají multikulturní toleranci a snášenlivost, vyvolávají ve společnosti xenofobií a nenávistné nálady. Děkujme Bohu, že zatím jen ve virtuálním prostoru.