Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí, ať žije Trockij! napsal hrdina Kunderova Žertu na lístku z vojny v padesátých letech 20. století za nejhrůznější fáze sovětsko-komunistické totality. Tenkrát byl optimismus povinným šklebem v očekávání komunistického ráje na zemi. Doprovázelo ho však peklo.

Dnes už ono náboženství, které se tvářilo jako ateismus, zmizelo v propadlišti dějin. Opravdu zmizelo? V poslední době se čím dál tím víc zjevují přízraky minulosti. Naštěstí už ne tolik u nás jako kolem nás. Východní imperiální mocnost se nehodlá smířit s tím, že se svým významem dostala tam, kam patří, mezi pouhé dodavatele surovin s nerozvinutou ekonomikou.

Opět projevuje světovládné ambice jako v dobách spasitelské komunistické ideologie, kdy jí vyhánění čerta ďáblem pomohlo téměř k vojenskému ovládnutí půlky světa. U nás právě čerta německé nacistické totality tehdy vystřídal ďábel sovětské totality komunistické.


Trvalo bezmála půl století, než se ukázalo, že král je nahý. Dodnes se neoblékl, jen se zahalil do starých cárů. Už zase jde o stejnou despocii s imperiální nostalgií a choutkami. Pravda, má teď na vydírání nerostnými surovinami, naivkové (nebo snad chytráci?) tvrdí, že se změnila. Nikoliv, stále věří ve své spasitelské poslání. Jen se po srpu a kladivu jako přechodné opoře moci vrátila ke starém dvojramennému kříži.

Je to však zase jen ideologická veteš harašící zbraněmi, nepodložená ekonomickou silou, která v dnešním globalizovaném světě jedině platí. Euroatlantická civilizace opírá svojí ekonomickou převahu o demokratický politický systém, byť ten určitě není zdaleka dokonalý. Ostatně ani se tak na rozdíl od despotických ideologií netváří. V každém případě však jednotlivci zajišťuje v historii nevídanou míru svobody a společnosti blahobyt. Proto také bojuje ekonomickými nástroji, které jsou mnohem účinnější než harašení zbraněmi.

Právě dnes, sedmdesát let po té, co sovětský imperiální kolos využil situace k pokusu o ovládnutí půlky světa, je třeba si to připomínat. My už jsme konečně opět součástí euroatlantické civilizace. S její demokracií a tolerancí. S rostoucím vědomím, že svoboda musí být provázena sociálními ohledy a že ve vlastním zájmu musíme chránit své životní prostředí

Právě proto jsem optimista. Proto je pro mne mnohem důležitější podpora společné evropské měny, podpora posilování společných evropských institucí, podpora federalizace Evropské unie a sociálního státu než jakýsi výlet do despotické země.

Proto je pro mne důležitější, když si jeden jihoevropský populista uvědomí, že stabilitu a prosperitu jeho zemi zajistí jen dosavadní spojenectví. Však by jeho voliči o výhody tohoto spojenectví neradi přišli, byť se jim po létech života vysoko nad poměry zdá nesnesitelný pokles životní úrovně, úrovně, která je pořád ještě mnohem vyšší než u nových členských zemí.