Živě si pamatuji na bouřlivou diskuzi kdesi na pražské přírodovědecké fakultě o jednoslovném geografickém názvu pro nový státní útvar vzniklý v západní části bývalého Československa. Proběhla nedlouho po jeho ustavení. Jen několik nesmělých hlasů, a byl jsem mezi nimi, navrhovalo využít k tvorbě zkráceného názvu tohoto útvaru frekventované přípony –sko podle vzoru názvů jiných zemí například Pol-sko, Ru-sko, tedy Česko. Většina to považovala za jakési hrubé znesvěcení názvu své otčiny, za téměř vulgární slovo. A hle, název se doma ujal a zejména dnes v šíleném děsu z uprchlíků nám už zní jakoby vyjádření čehosi posvátného, jež nám ony uprchlické hordy hrozí uchvátit.

Ne tak za našimi humny. Evropa, snad po Kanál, jej v rámci politické korektnosti vzala na milost. Snad jen v Bruselu však vědí, o jaký politický útvar se jedná. Lidu obecnému, pokud jednotlivci neslyšeli o Havlovi či o magické Praze, se možná vybaví název Československo. Ale jen těm nejvzdělanějším z jeho středu. Název Čéchija si s nádechem nostalgie po ztracené kolonii, která se bývalé imperiální velmoci většinou sama servilně kladla k nohám, možná nejlépe osvojili v Rusku.
Evropa ovšem slyne vysokou gramotností svého obyvatelstva. Jinak je tomu v zemích, odkud pocházejí dnešní uprchlíci. Ti většinou ve svém zoufalství touží po jediném ráji na zemi - Almánii, jak zhruba z ní jeho název ve většině jejich mateřštin. Německo jim splývá s Evropou. Jen přistěhovalci z bývalých britských a francouzských kolonií znali názvy jejich mateřských zemí. Ano uprchlíci, kteří přežijí krkolomnou plavbu z Afriky přes Středozemní moře směřují i tam, do Francie a Británie. Balkánské cesta (nezaměňovat s trasou pro pašování tvrdých drog!) přes Turecko a Řecko, na jejíž trase leží i Česko, směřuje však téměř výhradně do Německa.
Takový uprchlík, ocitnuv se po dlouhé a vyčerpávající cestě, za kterou zaplatil převaděčským gangům mnohdy celý zbytek svého jmění, jež mu nevzala bratrovražedná válka, kdesi v rychlíku či autobuse, o němž mu řeknou, že směřuje do Almánie a myslí si, že konečně dosáhl vymodleného cíle, vůbec netuší, že se mu do cesty postaví nečekaná překážka jménem Česko. Odmítá ji vzít na vědomí, nehodlá se smířit se skutečností, že je uvržen do jakéhosi lágru, který Německem není. Neví, kde to vlastně je, proč ho tam zadržují, nechce tam zůstat, chce za každou cenu pryč, do Almánie.
Ale Česko o sobě naopak ví. Ví že ho uprchlíci, zejména ti muslimští ohrožují, že mu chtějí ukrást jeho svébytnost, jeho národní hodnoty, vánoční stromky, buřty, vepřové, stavět mu tady mešity, podřezávat krky, halit jeho ženy do hidžábů a po stovkách je znásilňovat, že se na něj valí (za poslední měsíc snad celých stošedesát, slovy stošedesát jedinců) a jedině armáda a domobrana ho mohou před uprchlíky zachránit. Paradoxně dá těmto jedincům povědomí o tom, že existuje. Stošedesát lidí bude napříště šířit jeho věhlas jako země obehnané ostnatými dráty. Tak ji totiž vidí z lágrů, do nichž byli uvržení, na samém prahu ráje – Almánie. A bude jich víc, možná časem i pětset. Co je to proti tisícům bosenských muslimských uprchlíků z krvavé jugoslávské války! Tenkrát leckdo ani nevěděl, že se k nám uchýlili. Nebyl ještě internet, sociální sítě, senzacechtivá média a populističtí politici.
A tak vidím, že naše snaha po prosazení jednoslovného názvu pro tento státeček možná nevyšla naprázdno (i když bankovní úřednice kdesi v Malé Asii, patřící nepochybně k vyšší vzdělanostní kategorii svého národa, bezradně zírala do mého pasu, pro jistotu se dotázala, odkud to vlastně jsem, a na mojí odpověď se jen nechápavě zaculila).