Uprchlická krize už potřetí ukazuje, že Evropa potřebuje hlubší integraci. Teď je možná krize nejvážnější. Evropa nemá armádu, nemá společný bezpečnostní systém, azylovou politiku, ochranu hranic. A přitom situace vyžaduje rychlé jednání. Je třeba řešit nastalou situaci, nikoliv neustále plácat o tom, co měla Evropa udělat a neudělala, když v ní ostatně působí takové odstředivé síly jako Česko. I krizi eura způsobil nedostatek integrace, chybějící společná finanční politika, centrální bankovní dohled a daňový systém. Řecká krize tento nedostatek ještě podtrhla.

Situace se jistě vyřeší, většina zemí, které se sobecky nezhlížejí ve své nádherné izolaci (splendid isolation) nebo si nevidí na špičku nosu podněcováni zhoubnou propagandou z Východu či svými samolibými pseudovědci a bonmotisty (není třeba přímo jmenovat, o koho se jedná), si to uvědomuje.
Čeští eurofobové si mnou ruce minimálně v očekávání konce Schengenu. Jsou to kupodivu právě ti lidé, kteří volají po trhu bez přívlastků. Ten jim ztráta Schengenu nejvíc omezí. A vůbec už jim ho neposílí jejich špatně utajovaná touha po rozpadu Unie. Už ani nemá cenu opakovat, že Česko by bylo jednou ze zemí, které by tím nejvíc utrpěly. Z naší geografické polohy se nemůžeme vyvázat. Jsme hospodářským přívěškem Německa a bez něj stojíme a padáme. Právě my bychom si při svých hořkých zkušenostech s Německem první poloviny 20. století měli uvědomovat, že naším životním zájmem je Německo demokratické. Takové, které dnes reprezentují lidé jako Angela Merkel nebo Joachim Gauck s hlubokou empatií právě pro komunistické pohrobky na německých východních hranicích.
Německo je nejsilnější evropskou zemí, do značné míry ovlivňuje tvářnost Evropy. Evropská Unie vznikla právě proto, aby vytvořila mechanismy, které by zamezily evropským velmocím, zejména Německu diktovat svoji vůli. Řešit krize jako ty zmíněné a předcházet jim znamená napomáhat hlubší integraci Evropy a ne stát s nataženou rukou a odmítat jakoukoliv solidaritu. Vyžaduje to ovšem státnické jednání, které zrovna nemusí přinášet volební preference. V tom se bohužel jen málo našich politiků dovede postavit zhoubnému vlivu obou nástupců Václava Havla. Pokud ovšem tito politikové nejednají přímo v zájmu svého oligarchického impéria.