Rusko a Turecko se navzájem potřebují. Pro Rusko je Turecko jednou z hlavních tras vývozu ropy a zemního plynu, s nímž stojí a padá ruská ekonomika. Z Turecka Rusko dováží ovoce a zeleninu, ale i průmyslové zboží, textil a potraviny. V Rusku jsou aktivní turecké stavební firmy, budují velké stavby, nákupní střediska, mají značný podíl na výstavbě sportovišť pro MS ve fotbale v roce 2018.
Turecko vydělává především na ruských turistech, kteří tvořili významný segment turistického ruchu v zemi. Na ruském plynu a ropě zcela závislé není, má alternativní možnosti dovozu. Rusko mu ovšem nechce zavřít kohoutky, protože bez exportu přes Turecko se těžko obejde. V tom má Turecko nad Ruskem navrch.


Důležité však bylo i jejich politické sbližování. Obě země jsou ovládány diktátory, i když každý z nich má jinou povahu. Jeden je klidný, druhý výbušný. Oba mají rozmařilé paláce, Erdoğan si dokonce načerno postavil nový, Putin je již v pravoslavném pojetí téměř zástupcem Boha na zemi, Erdoğan by rád na zemi zastupoval Alláha. Zkrátka jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Oběma je společné přeceňování vlastních sil, oba sní o návratu zaniklé slávy svých zemí, Putin po Sovětském Svazu a jeho globálním moci, Erdoğan po Osmanské říši, která se ve své době také dala považovat za globální velmoc. Jen s tím rozdílem, že ta osmanská doba je trochu vzdálenější než sovětská. Putin i Erdoğan však ze zániku bývalé slávy viní Západ.
Erdoğan prosazuje multipolární světové uspořádání, v němž by samozřejmě rád viděl svoji novou říši (se sekulárním Tureckem Kemala Atatürka by už asi moc společného neměla) jako vůdce muslimského světa a jednoho z nejvýznamnějších hráčů. To se náramně hodí Putinovi, který chce hrát opět první housle a vyrovnat se Spojeným Státům. Erdoğanovo velikášství je mu proto přímo darem z pravoslavných nebes.
Protizápadní osa byla nasnadě. Erdoğan se pokoušel stát se členem šanghajské pětky, společenství středoasijských asijských zemí v čele s Čínou a Ruskem, koketoval dokonce i s Putinovým euroasijským svazem. Naposledy si s Putinem padal do náruče v září 2015, když spolu v Moskvě otevírali obrovskou mešitu.
Jenomže, jak už to bývá, dva diktátoři s podobnými ambicemi se musí jednoho dne zákonitě střetnout. Místem jejich střetu se stala Sýrie. Turecko v tamější válce vidělo vítanou příležitost jak uskutečnit své plány na reosmanizaci Blízkého Východu. Putin tam chce dokázat Západu, že Rusko je globálním hráčem.
Obojí samozřejmě za cenu ohromného utrpení syrského obyvatelstva, ale také s vedlejším efektem hromadného exodu Syřanů do Evropské Unie. S efektem vítaným pro oba, nakolik se oba chtějí Evropské Unii mstít. Rusko by ji nejraději rozložilo a obnovilo svoji nadvládu na její východní částí. V Turecku se hromadné pašování lidí a podněcování zubožených uprchlíků k exodu do EU stalo za přihlížení režimu výnosným byznysem. A to nejen směrem do Evropy, ale i směrem k tzv. islámskému státu. Erdoğanovi to vychází, má páku na Evropskou Unii. I Putin si může mnout ruce. Jako by si rozdělili funkce: Erdoğan uprchlíky přeposílá do EU a Putin ho jimi podporou vražedného Asadova režimu a leteckými útoky na místě zásobuje (po posledních asadovsko-ruských útocích na město Halab až nových sedmdesát tisíc) a zároveň podporuje protiuprchlické extrémisty v Evropské unii.
Ale o tohle Purinovi, ani Erdoğanovi v první řadě nejde. Oba by rádi v Sýrii urvali kus moci.Jejich plány se kříží. Erdoğan nechal sestřelit ruské letadlo, které narušilo turecký vzdušný prostor, a Putin se rozzuřil. Přerušil veškeré styky s Tureckem i za cenu poškození vlastního hospodářství a jeho propaganda začal chrlit obvinění proti Turecku. Hlavně ta, na která Západ nejvíc slyší, tedy že Erdoğan podporuje islámský stát, a snesl „nezvratné“ důkazy. Erdoğan nezůstal pozadu a kontruje podobným způsobem. Především počtem obětí, které mají brutální zásahy Asadovy armády a ruských letadel v Sýrii na svědomí. I podle něj vlastně Putin nahrává islámskému státu. Nejzajímavější na tom je, že oba mají svým způsobem pravdu. Zkrátka z obou potenciálních kompliců se stali nesmiřitelní nepřátelé. Když se dva perou, třetí se směje. Turecko by konflikt s Ruskem mohl přiblížit Západu.
Doufejme jen, že se oba diktátoři do sebe nepustí doopravdy a budou na sebe jen štěkat. Erdoğan má na rozdíl od Putina ve své zemi naštěstí ještě dost odpůrců.