Turecký diktátor Erdoğan splnil podmínky mnohem silnějšího diktátora Putina, aby se ten k němu milostivě sklonil. Omluvil se za sestřelení letadla a potrestal piloty stíhačky, která ruské letadlo sestřelila. Dopis s omluvou putoval dramaticky, aby došel v Putinem požadovaném termínu do Taškentu na summit zemí Šanghajské pětky. Za pošťáky posloužili Erdoğanovi diktátorští kamarádi Aliyev a Nazarbayev.
Piloti byli zase v rámci kolosálních čistek v armádě po nezdařeném puči označeni za stoupence Erdoğanova dřívějšího spojence, nyní arcišejtána Gülena a zatčeni. Dopis snad neobsahoval jen onu veřejnou, pro domácí konzumaci určenou posměšnou frázi, kterou Erdoğan rád používá při svých četných výpadech proti komukoliv, kdo mu zrovna nejde pod nos: „Ať se na mě nezlobí“. Za touto frází obvykle následuje …ale… Lid to tak alespoň lépe skousl. Však i my tu frázi známe.


Ať už to bylo jakkoliv, dvě Putinovy podmínky byly splněny, došlo k usmíření, formálnímu odstranění obchodních bariér ze strany Ruska a k uvolnění cest ruských turistů do Turecka. Zatím to sice v praxi úplně nefunguje, k trumfování Západu to však Erdoğanovi (a jistě i Putinovi) stačí.
Jenže jak to mezi oběma odvěkými nepřáteli půjde dál? Nejde jen o historií válek a střetů, a také nesmiřitelného nepřátelství obou náboženství vytvořený vzájemný obraz ve veřejnosti obou zemí. Momentálně jde o zahraničně politické preference obou zemí. Erdoğan historicky podporuje Ukrajinu, její územní celistvost a především, soukmenovce a souvěrce, krymské Tatary, původní obyvatelstvo Krymu, k němuž se Putin opět chová v podstatě jako druhdy Stalin. Jen je zrovna nedeportuje v dobytčácích jako jeho velký vzor. Ostatně už by ani neměl pomalu koho. Majetky v roce 1944 deportovaných krymských Tatarů obsadili Rusové (nabízí se paralela židovské majetky – nacisté – Češi) a té hrstce, která se po rozpadu SSSR vrátila, už zbyly jen oči pro pláč. Teď Putin zakázal i krymskotatarský medžlis,oficiální reprezentaci krymských Tatarů v jejich vlasti.
Putinův postup proti Ukrajině a krymským Tatarům Erdoğan nemůže jen tak skousnost. Ukrajina je důležitým geopolitickým spojencem Turecka a v Turecku žijí statisíce potomků krymskotatarských exulantů. Turci se rádi pyšní svým původem a krymskotatarský původ má i dnes zapuzený Erdoğanův zahraničně politický ideolog, bývalý premiér Ahmet Davutoğlu.
Druhým jablkem sváru je Sýrie. Usmíření sice umožnilo turecké armádě vpád do pohraničního pásu Sýrie na západ od Eufratu a jeho vyčištění od kurdských milicí pomocí tzv. spřízněné Svobodné syrské armády. Jakýmsi vedlejším produktem tohoto vpádu, o který však Erdoğanovi v podstatě nešlo, bylo zatlačení islámského státu od tureckých hranic. Z hlediska bezpečnosti Západu se tak islámskému státu zpřetrhaly zásobovací trasy z a přes Turecko. Neznamená to ovšem, že Turecko potlačilo i spící buňky islámského státu v Turecku. O ty mu zrovna nejde.
Putinovi o islámský stát také ne, on však zase potřebuje, aby Turecko uznalo jeho loutku Asada. Od otevřeného nepřátelství vůči Asadovi se teď Erdoğan posunul k jeho akceptování. Ostatně zprvu byl Asad přímo jeho rodinným přítelem (až na ty rodinné vztahy se v tom tak moc nelišil od Gülena). Ale teď nejde o Erdoğanovy mistrovské partie v pokru, leč o nerozborné přátelství s báťuskou na severu.
Jestli to půjde se Erdoğanovým skousnutím Asadovy role v Sýrii, z Putinovi strany zase s ochladnutím vůči Kurdům, pak větší překážkou vzájemných námluv bude případné turecká účast při likvidaci islámského státu v Sýrii (a možná i v Iráku) po boku spojenců (včetně Kurdů), která je Erdoğanovou úlitbou Spojeným Státům, ostatně stále spojenci v NATO. To zatím nenabylo konkrétní podoby, nejspíš kvůli patové předvolební situaci v USA, ale Putinovi by se to rozhodně nelíbilo.
Sečteno a podtrženo: Pro Erdoğana je z nejrůznějších důvodů stále bližší západní košile než ruský kabát. Putinem může občas zahrozit, ale se Západem je spojen pupeční ekonomickou a vojenskou šňůrou. Je to víc než pár miliard zisků z ruské turistiky, vývozu rajčat a paprik nebo i z příslibu ruského plynu, na jehož exportu přes Turecko má ostatně Rusko životní zájem, a který může Turecko snadno alternovat z jiných zemí. Leč rozhodující západní investice, vyspělou techniku a know-how Putin Erdoğanovi nenahradí.