O Turecku se toho v poslední době napsalo a namluvilo hodně. Téměř výhradně v souvislosti se zmařeným pučem a represáliemi, které následovaly. Česko si také zvyklo nazírat Turecko prizmatem hysterického strachu z uprchlíků. Turecko je však i zemí s bohatou kulturou čerpající z domácích i západních tradic. Například jeho moderní, ale i klasická literatura zůstávají bohužel stranou zájmu českých nakladatelů, kteří dávají přednost reklamou prosazovaným literaturám euroatlantického kulturního okruhu, především anglojazyčným.

Odhlédneme-li od samozřejmého zájmu o nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka, což je ovšem zase výsledek převládající reklamy, pak o dalších spisovatelích Turecka toho víme žalostně málo. V poslední době se ale podařilo uvést na český trh turecké knihy, které mají velice aktuální dosah. Jednou z nich je poutavý román tureckého folkového zpěváka, hudebníka, skladatele, režiséra spisovatele a politika Zülfüho Livaneliho Serenáda, který se v tehdejších tureckých podmínkách vrací k tragickému osudu Židů za nacistické hrůzovlády, k tématu, jež si i za současných podmínek uprchlické tragedie a vztahu Česka k ní stojí zato připomínat.

Zülfü Livaneli sám je významná liberální osobnost. Dlouho dobu byl čestným vyslancem Turecka při UNESCO. Své funkce se v nedávné době vzdal na protest proti ničení světového architektonického dědictví v Turecku brutálními zásahy turecké armády v kurdských oblastech země. Od Livaneliho, který byl po vojenských převratech v Turecku perzekuován a musel emigrovat do Švédska, to bylo navýsost politické gesto. Jako folkový hudebník nemá v Turecku obdobu. Jeho popularita je nesmírná. V Česku zazpíval jen jednou okrajově na mezinárodním spisovatelském setkání a zaplnil sál nejen v u nás žijícími Turky, ale i svými českými fanoušky.

Subtilními politickými gesty je známá i v Turecku velice populární oblíbená spisovatelka Ayşe Kulin(ová), která letos uveřejnila dva ironické dopisy současnému vládci Turecka. Na podzim tohoto roku vyjde v českém překladu její román Poslední vlak do Istanbulu, jenž se opět zabývá tématem záchrany Židů před nacistickým pronásledováním.

Stojí za to uvést několik aktuálních citátů z této knihy.
Hlavní hrdinka románu, která si jako muslimka vzala za manžela Žida a utekla s ním před hněvem svého okolí do Francie, aby tam její manžel za války čelil smrtelnému nebezpečí, se ptá příslušníka francouzského hnutí odporu tureckého původu, který pomáhá zachraňovat Židy z okupované Francie:
„Proč tohle všechno děláte? Vždyť vaše žena není Židovka.“
A ten odpovídá:
„V této době si musím dokazovat, že jsem člověk, Selvo.“
„I s nasazením vlastního života?
„Čemu říkáte život. Stejně všichni nakonec zemřeme.“
A jiný citát týkající se postoje tehdejšího papežského nuncia v Turecku, pozdějšího papeže Jana XXIII:
„Křesťanský duchovní se snaží zachraňovat Židy?“ podivila se Margot.
„Pokud je to skutečný kněz, který věří v Boha, pak určitě. Nejsme snad všichni Božími služebníky?“ poznamenala Selva.
Dosaďme si za Židy současné uprchlíky a máme aktuální poselství pro dnešek, zejména pro křesťany a katolíky, jimž jde v Božím milosrdenství příkladem papež František.
Bohužel český katolický klérus smýšlí poněkud jinak. Někdy by se člověku až zdálo, zda nekráčí ve šlépějích neslavně známé "křesťanské" filiálky KSČ Pacem in Terris.

(V kratší podobě uveřejněno na webu IKDP)