Karta se obrací
Řecko a Turecko, dva kohouti na jednom smetišti, kontinentálním šelfu Egejského moře. Na politické úrovni spolu vycházejí, jak by se mělo od sousedů očekávat, ale u současného vládce Turecka Erdoğana člověk nikdy neví. Před několika lety bylo Řecko nemocným mužem Evropy. Léčba však byla podle posledních zpráv úspěšná, země už není na kapačkách a zotavuje se. Řecká vláda ovšem není populistická, k léčbě přistupovala odpovědně.
Nemoc se teď přesunula na východní břeh Egejského moře. Evropa má zase co do činění s nemocným mužem na Bosporu.
Jaká ironie, samovládcův stesk po Osmanské říši přivádí Turecko do ekonomického marasmu tohoto státního útvaru. Sultáni sice nejdřív chtěli modernizovat armádu, pak se ale ukázalo, že bez modernizace společnosti to nepůjde. Tak se museli volky nevolky podvolit zavedení evropského školství, akceptovat základní lidská práva ve své multikulturní říši a otevřít svým poddaným okno a dveře do světa. S tím šla ruku v ruce i postupná sekularizace veřejného života. Korupci to však nezastavilo, sultán musel nakonec svěřit finance státu správě velmocí nad státním dluhem. Evropským velmocím dalo spoustu práce, aby těžce nemocnou říši udrželi nad vodou a mohli ji používat jako nárazník proti sobě navzájem. Ještěže tehdy vypadl ze hry protivník nejnebezpečnější – Rusko.
Po sto letech se situace opakuje, jenže v opačném gardu. Nový sultán vytváří nové Turecko, jakousi karikaturu Osmanské říše a vede ho od deseti k pěti. Sekulární vzdělávací systém je nahrazován masivní islámskou indoktrinací s cílem vytvořit poslušnou masu poddaných. Ta už ovšem není jen zemědělskou masou „mužiků“, nýbrž do značné míry davem městským, který je třeba konejšit chlebem a hrami, v moderní terminologii konzumem. Stavějí se výškové obytné domy, vrší betonová monstra nákupních středisek, budují silnice, podzemní dráhy, podkopávají a mosty překlenují mořské průplavy, staví se obří zbytečné letiště a dokonce chystá průplav mezi Černým a Marmarským mořem. A především mešity.Tím vším zabíjí nový sultán dvě mouchy jedno u ranou. Poddaní se klaní, organizovaně jásají, betonová lobby si mne ruce a rozšiřuje vůdci oddanou podnikatelskou vrstvu. Lid má být hrdý na to, jak vůdce pozvedl význam a bohatství země.
Jenomže tohle všechno se děje na dluh, a to rovnou zahraniční. Dluh narůstá, měna se propadá, inflace bují, nezaměstnanost stoupá. Lidé prý takovou drahotu jako dnes nepamatují. Zkrátka muž na Bosporu opět těžce onemocněl. Vůdce už je na vrcholu. Vládne absolutisticky se svým rodinným klanem a partou zkorumpovaných přisluhovačů, ekonomiku řídí sám, nikdo mu nenastavuje zrcadlo a pokud ano, je označen za podporovatele terorismu a putuje do vězení, nebo je vyhozen ze zaměstnání bez možnosti získat jiné a živoří.
A tak, se karta pomalu obrací. V Řecku jen od ledna do července 2018 požádalo o azyl 1827 Turků. více než stonásobek žadatelů před tzv. pučem v Turecku v roce 2016. A to jde jenom o Řecko. Turečtí turisté, kteří ještě před několika lety proudili do Evropy, zejména pak zaplavovali přilehlé řecké ostrovy a žili si tam jako králové, si teď o něčem takovém mohou jenom nechat zdát. Budou si muset zvykat na nové Turecko, jehož vládce se pasuje do role vůdce a ochránce všech muslimů. On totiž osmanský sultán měl tento titul oficiálně, sám si ho ještě v dobách vojenské expanze usurpoval, jen to bylo cosi jako císařovy nové šaty. Sté výročí Turecké republiky v roce 2023 má být dovršením budování Erdoğanova nového Turecka. Za současné hospodářské situace země se spíš zdá, že to bude vyžadovat nového Atatürka.
Tohle všechno jsme si my už prožili, věřili jsme, že liberální demokracie učinila diktaturám konec, dělali jsme si iluze i o Turecku. Ale jak je vidět, svět se diktátory stále hemží, i mnoho Turků se nechává opíjet prázdnými slogany o velikosti země. To zabírá i jinde. Ovšem Boží mlýny, neznabozi jim mohou říkat trhy, melou pomalu ale jistě. Vratké ekonomické kořeny diktatury může nahlodat i uragán Trump. Ten Trump, v něhož Erdoğan vkládal velké naděje.
Nemoc se teď přesunula na východní břeh Egejského moře. Evropa má zase co do činění s nemocným mužem na Bosporu.
Jaká ironie, samovládcův stesk po Osmanské říši přivádí Turecko do ekonomického marasmu tohoto státního útvaru. Sultáni sice nejdřív chtěli modernizovat armádu, pak se ale ukázalo, že bez modernizace společnosti to nepůjde. Tak se museli volky nevolky podvolit zavedení evropského školství, akceptovat základní lidská práva ve své multikulturní říši a otevřít svým poddaným okno a dveře do světa. S tím šla ruku v ruce i postupná sekularizace veřejného života. Korupci to však nezastavilo, sultán musel nakonec svěřit finance státu správě velmocí nad státním dluhem. Evropským velmocím dalo spoustu práce, aby těžce nemocnou říši udrželi nad vodou a mohli ji používat jako nárazník proti sobě navzájem. Ještěže tehdy vypadl ze hry protivník nejnebezpečnější – Rusko.
Po sto letech se situace opakuje, jenže v opačném gardu. Nový sultán vytváří nové Turecko, jakousi karikaturu Osmanské říše a vede ho od deseti k pěti. Sekulární vzdělávací systém je nahrazován masivní islámskou indoktrinací s cílem vytvořit poslušnou masu poddaných. Ta už ovšem není jen zemědělskou masou „mužiků“, nýbrž do značné míry davem městským, který je třeba konejšit chlebem a hrami, v moderní terminologii konzumem. Stavějí se výškové obytné domy, vrší betonová monstra nákupních středisek, budují silnice, podzemní dráhy, podkopávají a mosty překlenují mořské průplavy, staví se obří zbytečné letiště a dokonce chystá průplav mezi Černým a Marmarským mořem. A především mešity.Tím vším zabíjí nový sultán dvě mouchy jedno u ranou. Poddaní se klaní, organizovaně jásají, betonová lobby si mne ruce a rozšiřuje vůdci oddanou podnikatelskou vrstvu. Lid má být hrdý na to, jak vůdce pozvedl význam a bohatství země.
Jenomže tohle všechno se děje na dluh, a to rovnou zahraniční. Dluh narůstá, měna se propadá, inflace bují, nezaměstnanost stoupá. Lidé prý takovou drahotu jako dnes nepamatují. Zkrátka muž na Bosporu opět těžce onemocněl. Vůdce už je na vrcholu. Vládne absolutisticky se svým rodinným klanem a partou zkorumpovaných přisluhovačů, ekonomiku řídí sám, nikdo mu nenastavuje zrcadlo a pokud ano, je označen za podporovatele terorismu a putuje do vězení, nebo je vyhozen ze zaměstnání bez možnosti získat jiné a živoří.
A tak, se karta pomalu obrací. V Řecku jen od ledna do července 2018 požádalo o azyl 1827 Turků. více než stonásobek žadatelů před tzv. pučem v Turecku v roce 2016. A to jde jenom o Řecko. Turečtí turisté, kteří ještě před několika lety proudili do Evropy, zejména pak zaplavovali přilehlé řecké ostrovy a žili si tam jako králové, si teď o něčem takovém mohou jenom nechat zdát. Budou si muset zvykat na nové Turecko, jehož vládce se pasuje do role vůdce a ochránce všech muslimů. On totiž osmanský sultán měl tento titul oficiálně, sám si ho ještě v dobách vojenské expanze usurpoval, jen to bylo cosi jako císařovy nové šaty. Sté výročí Turecké republiky v roce 2023 má být dovršením budování Erdoğanova nového Turecka. Za současné hospodářské situace země se spíš zdá, že to bude vyžadovat nového Atatürka.
Tohle všechno jsme si my už prožili, věřili jsme, že liberální demokracie učinila diktaturám konec, dělali jsme si iluze i o Turecku. Ale jak je vidět, svět se diktátory stále hemží, i mnoho Turků se nechává opíjet prázdnými slogany o velikosti země. To zabírá i jinde. Ovšem Boží mlýny, neznabozi jim mohou říkat trhy, melou pomalu ale jistě. Vratké ekonomické kořeny diktatury může nahlodat i uragán Trump. Ten Trump, v něhož Erdoğan vkládal velké naděje.