Rusko dirigující tzv. astanský proces, který má podle něj směřovat k řešení syrské občanské války, přisoudilo Turecku roli hlídacího psa džihádistů soustředěných po stažení z jihozápadní části Sýrie v severozápadní provincii Idlíb. Erdoğan má pomocí svých syrských pohůnků z tzv. Syrské osvobozenecké armády (SOA) zpacifikovat nejzuřivější džihádisty.

V provincii Idlíb byla zřízena nárazníková zóna a turecká pozorovací stanoviště. SOA měla postupně v provincii převzít iniciativu, která měla zároveň odfiltrovat útoky armády Asadova režimu. Dopadlo to přesně naopak. Radikální džihádisté ovládli většinu provincie a režimní útoky pokračují. Dokonce i turecké jednotky se ocitly v ohrožení Asadovými útoky. Cílem Ruska a Asada je ovládnout strategické silnice do Halabu (Aleppa) a přístavu Lázikíje (Latákije). Rusům jde hlavně o to, aby džihádisté neohrožovali jejich leteckou základnu Ghneimim.

Turci, o nichž si džihádisté mysleli, že je budou chránit, jsou teď jimi označování za odpadlíky od pravé víry. Na druhé straně se provincii s tichým souhlasem Ruska dále pokouší dobýt Asad. Potíž je v tom, že Erdoğan Asada neuznává. Další postup Asadovy armády by znamenal masový exodus tamního obyvatelstva včetně džihádistů a jejich rodin k tureckým hranicím.

Erdoğan kdysi syrské uprchlíky vítal, teď už si ale další nemůže dovolit. Chtěl by se zbavovat i těch stávajících, kteří v Turecku vytvářejí vnitropolitické pnutí. Rád by k již okupovaným částem severozápadního syrského příhraničí přidal i tzv. bezpečnou zónu na východním břehu Eufratu, kam by chtěl „své“ syrské uprchlíky vysídlit. Primárně mu však jde o likvidaci kurdských milic, které severovýchod Sýrie spolu s tamějšími Araby za americké podpory ovládají.

Ačkoliv třístranné schůzky syrských „mírotvorců“, Ruska. Turecka a Íránu neustále vzletně deklarují nutnost územní celistvosti Sýrie, minimálně Rusko a Turecko o tom mají poněkud rozdílné představy. Tureckou okupaci syrského území považuje Asadův režim celkem pochopitelně za agresi.

Rusko nad ní zatím přivírá oči, protože Turecko v Idlíbu potřebuje. Erdoğan stále vyhrožuje obsazením východní části pohraničí až po strategickou silnici mezi iráckým Kurdistánem a syrským pobřežím. Tam však naráží na USA, s nimiž zatím společně patroluje v mnohem užším pásmu u hranic. Proto také vyhrožuje Evropě otevřením stavidel pro uprchlíky. Zatím opravdu připlouvá na řecké ostrovy čím dál tím víc běženců.

Erdoğan se ve svých velmocenských choutkách dostává do stále větších potíží. Rozhodně nepatří mezi ty zásadní hráče, jak se s oblibou prezentuje svým domácím obdivovatelům.

Řešení syrské občanské války je v nedohlednu a pokud by k němu někdy mělo dojít, pak to bude záviset opět na světových velmocech, mezi které Erdoğanovo Turecko rozhodně nepatří.