Turecký „sultán“ to ve svém velikášství přehnal. Dokonce ani zcela neumlčel domácí opozici, což byl jeden z účelů jeho nového syrského dobrodružství. Putin mu sice odsouhlasil agresi s honosným názvem Olivová ratolest do kantonu Afrin i druhou pojmenovanou Štít Eufratu východněji až k břehům této řeky, ale obsazení zbytku syrsko-tureckého pohraničí po irácké hranice už mu neprošlo.

Trump mu svým neuváženým stažením amerických vojáků vpád umožnil, ale následně ho zastavil. Pak musel „sultán“ čekat na „cara“ Putina. Ještě než odjel na kobereček do Soči, vykřikoval před fanglemi mávajícími davy, že minutu po uplynutí příměří dohodnutého s Američany znovu zahájí boje. Po návratu z Ruska však tomu bylo jinak. Příměří se prodloužilo o dalších pět dní. Navíc se zákazem dalších výbojů.

Z dobyvatelských plánů obsadit 440 km syrsko-tureckého pohraničí do hloubi 32 km, zbyla Erdoğanovi „kapsa“ o rozloze 120x32km. A to jen dočasně, jak „car“ dovolí. Zato bude muset sultán opustit své sektářské sny o výměně Asada za své milované muslimské bratrstvo a o vítězném tažení v čele muslimských bratří na Damašek. Ba co víc: ozbrojené síly sekulární levicové strany syrských Kurdů, v nichž bojují i ženy (!), nezlikvidoval, ale nejspíš je jen rozmělní v armádě Asadova režimu. V té samé armádě, která bude s ruskou vojenskou policií patrolovat v onom pásmu, do něhož car zakázal sultánovu vojsku a jeho syrským islamistickým žoldákům vstoupit. Leč sultán alespoň zahrozil: Kdyby se náhodou nějaký kurdský ozbrojenec blízko hranic objevil, tak ať si mě nepřeje!

Zkrátka tažení skončilo. Nezůstáváme nadobro, byl Erdoğan nucen prohásit, nejsme přece okupační armáda. Zda měl na mysli všechna území, která v Sýrii okupuje, není jasné, ale rozhodně se nebude moci zabydlovat a už vůbec ne pomýšlet na přestěhování milionů syrských uprchlíků. Nikdo by mu totiž, jak sám přiznal, nedal peníze na vybudování příslušné infrastruktury.

Suma sumárum: Kurdy vyhnal i nevyhnal, s Asadem, proti kterému podporoval islamistickou opozici, aniž by mu vadil tzv. Islámský stát, bude muset de facto volky nevolky spolupracovat. Vítězství, jak doma hlásá, to není. Jen ho Putin využil, aby sám ovládl situaci. V komuniké z jednání s Putinem se oba zaklínají nutností dodržovat integritou syrského území. A tu při, vší úctě, porušuje. Však ho Asad nazval zlodějem.

Ovšem tihle dva, Erdoğan s Asadem se budou muset časem dohodnout, car na to dohlédne. Copak Asad, ten poslouchá od začátku, nic jiného mu za případné obnovení vlády nad syrskou gubernií nezbývá, ale sultán bude muset spolknout hořkou pilulku. Místo druhdy vysněného osmanského vilájetu ruská gubernie.

Jen doma mu vojenské tažení možná prospělo, proti uměle vybičovanému nacionalismu a protiteoristické hysterii si nikdo nedovolil ani špitnout Jestli umlčel odpůrce ve vlastní partaji, se uvidí. Ovšem až lid zjistí, že syrské uprchlíky, které původně do Turecka pozval jako bič na bývalého přítele Asada, sultán vlastně nemá kam vystěhovat, může mu to přitížit.

Zkrátka v dravém, řečeno eufemisticky multipolárním, světě zase platí: Qud licet Jovi, non licet bovi aneb Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Někdo si může dovolit masakrovat své vlastní obyvatelstvo, byť muslimské, obsazovat cizí území pod záminkou ochrany soukmenovců nebo se prostě někam nechat pozvat a tam rozsévat smrt leteckým bombardováním, a jiný, který by si to sice moc přál, ale k vyvoleným zdaleka nepatří, si holt byť i menší výboje nemůže dovolit. Leda ho lze použít k upevnění moci toho silnějšího. Postup do 1. geopolitické ligy je v „multipolárním“ světě obtížný.

Buďme rádi, že my už máme „multipolární“ fázi v Evropě za sebou. Při pohledu na své východní a jihovýchodní sousedy, bychom si tohle měli ještě víc uvědomovat. On se k nim teď bohužel přidal i onen newyorský realitní magnát.