O co jde komu ve válce o Náhorní Karabach?
Na jižním Kavkaze se znovu rozhořela válka o enklávu Náhorní Karabach. Z hlediska Ázerbájdžánu se jedná o enklávu na vlastním území, která za sovětského režimu nesla název Náhorněkarabašská autonomní oblast. V terminologii stalinské ústavy ze třicátých let se jednalo o nižší stupeň národnostní autonomie, nad nímž stála autonomní sovětská socialistická republika, kteréžto územní označení nesla některá teritoria v rámci tzv. Ruské sovětské federativní socialistické republiky (nechť čtenářova pozornost neumdlévá, ještě není konec) jako např. dnešní Tatarstán, Baškortostán či Dagestán, vše enklávy s převahou sunnitského muslimského obyvatelstva, co do etrnicity v prvních dvou případech turkického ve třetím etnicky smíšeného složení.
Nejvyšším stupněm byla sovětská socialistická republika (SSR). Na jižním Kavkaze byly tři, Arménská, Ázerbájdžánská a Gruzínská. Ponechme stranou komplikované administrativní uspořádání GSSR a soustřeďme se na obě zbývající SSR. Tam byla na území Ázerbájdžánské SSR vytvořena enkláva s převážně arménským obyvatelstvem výše uvedeného názvu. Ne zcela od věci je, že Arméni jsou nejstarším křesťanským národem na světě, zatímco Ázerbájdžánci jsou turkičtí muslimové tentokrát šíitské větve. V samotném Ázerbájdžánu však žije i řada etnických muslimských menšin.
Geniální administrativní řešení podle zásady rozděl a panuj v bolševickém provedení.
Nejenže při ekonomickém propojení komunistického imperiálního kolosu s tahem odevšad na Moskvu přišly tzv.sovětské republiky po rozpadu SSSR o životně důležité ekonomické vazby, ale v daném případě byla zaseto i na vzplanutí nacionálních vášní.
Jejich udržováním na uzdě „společného budování komunismu“ si Moskva pojišťovala loajalitu těchto entit.
Ještě před zhroucením SSSR se zášť mezi Ázerbájdžánem a Arménii rozhořela naplno. Vyvrcholila válkou na počátku 90. let minulého století, kdy momentálně silnější Arménie obsadila část ázerbájdžánského území, aby se propojila s Náhorním Karabachem. Došlo k etnickému čištění, obě země se naplnily uprchlíky. Pro Ázerbájdžán je od té doby přímo posvátným cílem dobýt obsazená území zpět, posvátným cílem Arménie je své výdobytky udržet. Téměř čtvrtstoletí se v obou národech rozdmychává vzájemná nenávist (Autor přitom ještě pamatuje doby, kdy Baku bylo druhým největším arménským městem; sám bydlel ve čtvrti, které se lidově říkalo arménská vesnice.).
Ruská federace jako zbytek rozpadlého imperiálního kolosu se za Putina díky drahé ropě a plynu vzpamatovala z počáteční kocoviny a cílem její existence je dobýt či dostat pod kontrolu území, která po krachu komunismu musel opustit (zajisté i včetně bývalých východoevropských kolonií)..
Rusku jde tedy v karabašském konfliktu o udržení a posílení svého vlivu na jednu z oblastí „blízkého zahraničí“. Chudé Arménii blokované Tureckem nezbylo nic jiného než přijmout ruskou ochranu, stala se součástí kremelského euroasijského společenství. Ázerbájdžán má ropu a plyn, což mu nejen přináší bohatství, větší manévrovací schopnost, ale i další vnější vlivy. Snaží se je vyvažovat, rozhodně si to však nechce rozházet s Ruskem. Jako sekulární stát na hranici s Íránem (kde mimochodem žije většina ázerbájdžánského etnika, k němuž patří i někteří nejvyšší íránští duchovní), má úzké, zejména zbrojní vztahy s Izraelem, svoji roli hrají i USA. Nicméně v poslední době se snaží využít každé skuliny v mocenské rovnováze oblasti rostoucí agresivita tureckého neosultána Erdoğana.
Vztahy Ruska s Arménii možná oslabila zatím poslední ze série „barevných“ revolucí v zemích bývalého sovětského impéria. Na druhé straně Ázerbájdžán posílil svoji vojenskou moc a stává se novým objektem Erdoğanových imperiálních choutek. Ten po islamistických žoldnéřských výbojích v severní Sýrii a v Libyi zavětřil tentokrát příležitost podněcováním ázerbájdžánské bojovnosti posílit svůj vliv tentokrát u etnických bratrů. Tady se ovšem nejen střetává s Ruskem jako v Sýrii a v Libyi, ale přímo mu „leze do zelí“.
Příležitost, kterou předchozí republikánsko-nacionalistický režim v Turecku, musel pustit, by rád nyní urval. Nemůže se dostat do křížku s Ruskem. Tam mohou být problémem i Erdoğanovi džihádističtí žoldnéři, jež podle některých zpráv do války proti Arménům posílá. Nejenom proto, že Rusko je kromobyčejně háklivé na islamistický terorismus (má s ním krvavé zkušenosti), ale jak se ukazuje, někteří Erdoğanovi džihádističtí žoldáci vidí prý většího nepřítele než v křesťanských Arménech v ázerbájdžánských šíítech. Vražedná nenávist mezi dvěma větvemi stejného náboženství, kterou si Evropa prošla v době kolem bitvy na Bílé hoře, jejíž čtyřsetleté výročí si letos.
Sečteno a podtrženo: bez ohledu na oprávněné teritoriální požadavky Ázerbájdžánu i pocit ohrožení vlastní identity u Arménů (při vměšování Turků do konfliktu ožívá trauma jejich genocidy) se oba zmučené národy se v současné době ocitly v kleštích rusko-tureckého imperiálního soupeření z něhož se po mnoha letech zamrzlého konfliktu bude těžké vymanit.
Je smutné, že Erdoğan si tyto národy bere jako rukojmí k odpoutání pozornosti vlastní populace od katastrofální ekonomické situace své země, kterou sám zavinil.
Dovětek: Rusko sjednalo příměří mezi oběma znepřátelenými zeměmi a podle zprávy BBC odmítlo požadavek ázerbájdžánského prezidenta Aliyeva na připojení Turecka k mírovým rozhovorům s odůvodněním, že Turecko je stranou konfliktu. Rusko tak pochopitelně nehodlá dovolit Erdoganovi vměšovat se do jeho výsadní sféry vlivu. Situace se zásadně liší od 90. let minulého století, kdy Turecko začalo koketovat s expanzi do etnicky spřízněných
oblastí bývalého sovětského impéria. Putinovo Rusko je přinejmenším vojensky výrazně silnější než v Jelcinově době, na druhé straně ovšem posiluje své imperiální choutky i Erdogan, který v Turecku zavedl islamistický režim. Toto nebezpečí si Rusko do své teritoriální sféry nenechá zatáhnout. Jistě mu stačí populační růst a radikalizace vlastní sunnitské muslimské populace.
Nejvyšším stupněm byla sovětská socialistická republika (SSR). Na jižním Kavkaze byly tři, Arménská, Ázerbájdžánská a Gruzínská. Ponechme stranou komplikované administrativní uspořádání GSSR a soustřeďme se na obě zbývající SSR. Tam byla na území Ázerbájdžánské SSR vytvořena enkláva s převážně arménským obyvatelstvem výše uvedeného názvu. Ne zcela od věci je, že Arméni jsou nejstarším křesťanským národem na světě, zatímco Ázerbájdžánci jsou turkičtí muslimové tentokrát šíitské větve. V samotném Ázerbájdžánu však žije i řada etnických muslimských menšin.
Geniální administrativní řešení podle zásady rozděl a panuj v bolševickém provedení.
Nejenže při ekonomickém propojení komunistického imperiálního kolosu s tahem odevšad na Moskvu přišly tzv.sovětské republiky po rozpadu SSSR o životně důležité ekonomické vazby, ale v daném případě byla zaseto i na vzplanutí nacionálních vášní.
Jejich udržováním na uzdě „společného budování komunismu“ si Moskva pojišťovala loajalitu těchto entit.
Ještě před zhroucením SSSR se zášť mezi Ázerbájdžánem a Arménii rozhořela naplno. Vyvrcholila válkou na počátku 90. let minulého století, kdy momentálně silnější Arménie obsadila část ázerbájdžánského území, aby se propojila s Náhorním Karabachem. Došlo k etnickému čištění, obě země se naplnily uprchlíky. Pro Ázerbájdžán je od té doby přímo posvátným cílem dobýt obsazená území zpět, posvátným cílem Arménie je své výdobytky udržet. Téměř čtvrtstoletí se v obou národech rozdmychává vzájemná nenávist (Autor přitom ještě pamatuje doby, kdy Baku bylo druhým největším arménským městem; sám bydlel ve čtvrti, které se lidově říkalo arménská vesnice.).
Ruská federace jako zbytek rozpadlého imperiálního kolosu se za Putina díky drahé ropě a plynu vzpamatovala z počáteční kocoviny a cílem její existence je dobýt či dostat pod kontrolu území, která po krachu komunismu musel opustit (zajisté i včetně bývalých východoevropských kolonií)..
Rusku jde tedy v karabašském konfliktu o udržení a posílení svého vlivu na jednu z oblastí „blízkého zahraničí“. Chudé Arménii blokované Tureckem nezbylo nic jiného než přijmout ruskou ochranu, stala se součástí kremelského euroasijského společenství. Ázerbájdžán má ropu a plyn, což mu nejen přináší bohatství, větší manévrovací schopnost, ale i další vnější vlivy. Snaží se je vyvažovat, rozhodně si to však nechce rozházet s Ruskem. Jako sekulární stát na hranici s Íránem (kde mimochodem žije většina ázerbájdžánského etnika, k němuž patří i někteří nejvyšší íránští duchovní), má úzké, zejména zbrojní vztahy s Izraelem, svoji roli hrají i USA. Nicméně v poslední době se snaží využít každé skuliny v mocenské rovnováze oblasti rostoucí agresivita tureckého neosultána Erdoğana.
Vztahy Ruska s Arménii možná oslabila zatím poslední ze série „barevných“ revolucí v zemích bývalého sovětského impéria. Na druhé straně Ázerbájdžán posílil svoji vojenskou moc a stává se novým objektem Erdoğanových imperiálních choutek. Ten po islamistických žoldnéřských výbojích v severní Sýrii a v Libyi zavětřil tentokrát příležitost podněcováním ázerbájdžánské bojovnosti posílit svůj vliv tentokrát u etnických bratrů. Tady se ovšem nejen střetává s Ruskem jako v Sýrii a v Libyi, ale přímo mu „leze do zelí“.
Příležitost, kterou předchozí republikánsko-nacionalistický režim v Turecku, musel pustit, by rád nyní urval. Nemůže se dostat do křížku s Ruskem. Tam mohou být problémem i Erdoğanovi džihádističtí žoldnéři, jež podle některých zpráv do války proti Arménům posílá. Nejenom proto, že Rusko je kromobyčejně háklivé na islamistický terorismus (má s ním krvavé zkušenosti), ale jak se ukazuje, někteří Erdoğanovi džihádističtí žoldáci vidí prý většího nepřítele než v křesťanských Arménech v ázerbájdžánských šíítech. Vražedná nenávist mezi dvěma větvemi stejného náboženství, kterou si Evropa prošla v době kolem bitvy na Bílé hoře, jejíž čtyřsetleté výročí si letos.
Sečteno a podtrženo: bez ohledu na oprávněné teritoriální požadavky Ázerbájdžánu i pocit ohrožení vlastní identity u Arménů (při vměšování Turků do konfliktu ožívá trauma jejich genocidy) se oba zmučené národy se v současné době ocitly v kleštích rusko-tureckého imperiálního soupeření z něhož se po mnoha letech zamrzlého konfliktu bude těžké vymanit.
Je smutné, že Erdoğan si tyto národy bere jako rukojmí k odpoutání pozornosti vlastní populace od katastrofální ekonomické situace své země, kterou sám zavinil.
Dovětek: Rusko sjednalo příměří mezi oběma znepřátelenými zeměmi a podle zprávy BBC odmítlo požadavek ázerbájdžánského prezidenta Aliyeva na připojení Turecka k mírovým rozhovorům s odůvodněním, že Turecko je stranou konfliktu. Rusko tak pochopitelně nehodlá dovolit Erdoganovi vměšovat se do jeho výsadní sféry vlivu. Situace se zásadně liší od 90. let minulého století, kdy Turecko začalo koketovat s expanzi do etnicky spřízněných
oblastí bývalého sovětského impéria. Putinovo Rusko je přinejmenším vojensky výrazně silnější než v Jelcinově době, na druhé straně ovšem posiluje své imperiální choutky i Erdogan, který v Turecku zavedl islamistický režim. Toto nebezpečí si Rusko do své teritoriální sféry nenechá zatáhnout. Jistě mu stačí populační růst a radikalizace vlastní sunnitské muslimské populace.