V Turecku už se dlouho schází tzv. šestimístný kulatý stůl zahrnující šest stran turecké opozice tzv. Národní koalice (Millet İttifakı). Tvoří ji nejsilnější parlamentní strana Lidová republikánská (CHP)ö která se od nejstarší turecké původně autoritativní strany založené Atatürkem posunula až do sociálně demokratického středu. V parlamentu je dále zastoupena konzervativní sekulární Dobrá strana (İyi Parti), která se odštěpila od krajně nacionalistické Strany národní akce, která je v koalici s Erdoğanovou vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP). Zbylé čtyři strany jsou marginální, přičemž dvě z nich jsou představovány odštěpenci od AKP. Slabinou tohoto uskupení je, že nezahrnuje prokurdskou Demokratickou stranu lidu (HDP), která má rovněž zastoupení v parlamentu . Tam je však největší překážkou Dobrá strana se svými nacionalistickými kořeny. Nicméně strany Národní koalice sestavily svůj zahraničně politický program.

„Návrat k továrnímu nastavení“ zřejmě symbolizuje návrat Turecka k zahraničně politickému kurzu přederdoğanovského období. To je patrné především ze zásady nevměšování do vnitřních věcí okolních zemí. Jde především o Erdoğanovy opakované vpády do severní Sýrie a okupaci značné části příhraničního syrského území, ale i vojenské angažmá v Lýbii nebo Erdoğanovo agresivní chování při prospekci bohatých zásob zemního plynu ve východnímStředomoří zrjména v kyperském pobřežním šelfu. Další zásadou má být i deideologizace zahraničnií politiky, čímž se opět míní Erdoğanova islamistická politika podpory islamistické opozice v Sýrii nebo vlažný vztah k boji proti Islámskému státu, který má stále v Turecku zázemí.
Nejdůležitější součástí programu je vztah v Evropské unii a otevřená proklamace dalšího směřování Turecka ke členství v Unii. Tady hodlá opozice nastolit právní prostředí včetně podřizování se rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, která opět Erdoğan otevřeně bojkotuje. Náprava vztahů s EU je nutná k obnovení přílivu investic, jež v letech 1999-2006, kdy EU přiznala Turecku kandidátský status a probíhala přístupová jednání, napomohl k několikanásobnému zvýšení hrubého národního produktu země. Investice z nejbližšího sousedství jsou nejpřirozenějším lékem k oživení skomítající turecké ekonomiky. Pozornost je věnována i rvnoprávných vztahů s Řeckem a řešení kyperského problému resp. Tureckem okupované tzv. Severokyperské turecké republiky především na základě vůle tureckých Kypřanů.
Vztahy s USA jsou označovány za spojenecké nikoliv však už strategické jako dříve. Tam stále vadí podpora kurdské domobrany YPG v Sýrii. Turecko by mělo usilovat o dodávku nejmodernějších stíhaček F-35, na něž USA uvalily embargo, a vzdát se ruského protiraketového systému SS-400.
Vztahy s Ruskem by měly probíhat na principu rovnosti a vzájemné výhodnosti.V zahraničně politické programu turecké opozice však chybí vztahy k Íránu a k Číně.
Největší slabinou turecké opozice, jak už bylo řečeno, je postoj Národní koalice ke čtvrté nejsilnější parlamentní prokurdské HDP. Bez podpory kurdské populace může být těžké Erdoğana porazit. Tím spíš, že Erdoğan se už pokusil s HDP jednat a vždy se snažil kurdskou populaci štěpit podle náboženského klíče. Zatím i přes mohutné podbízivé předvolební kroky Erdoğanovy administrativy, soudním zásahem proti nejpopulárnější osobnosti opozice istanbulskému starostovi Ekremu İmamoğluovi a hrozbou zákazu HDP zcela ve stylu Erdoğanem zatracované dřívější sekulární vojenské vlády má Národní koalice v převolebních průzkumech navrch, bohužel však stále nevygenerovala osobnost, která se ve volbách postaví “sultánovi”. Dlouholetý předseda CHP Kemal Kılıçdaroğlu, jehož nominace by byla nejpřirozenější a vypadá nejpravděpodobněji, má handicap příslušnosti k diskrimonované alevitské náboženské menšině, stejně tak jako jiný možný kandidát mimo istanbulského starosty úspěšný ankarský starosta Mansur Yavaş byl zase dříve členem krajně nacionalistické Strany národní akce (MHP), která je naopak součástí Erdoğanovoby Republikánské koalice.
Další překážkou úspěchu opozice může být i finanční podpora a přirozený zájem Putina na volební vítězství Erdoğana. Nehledě na to, že dosud relativně svobodné volby jsou vlastně jakýmsi anachronismem v jinak autoritativním Erdoğanově “sultanátu”, které mu měly vždy poskytovat zdání legitimity, jakmile by však byla jeho dominance ohožena, uchýlí se ke všem tzv. právním prostředkům, aby se udržel u moci. V sázce by totiž při zkorumpovanosti a polomafiánských praktikách jeho partaje bylo příliš mnoho.