Spojuje všechny tři, byť hierarchicky a v rozdílné historické posloupnosti. Země dvou prvních vyšly poraženy z první světové války, Uhři ztratili své rovnoprávné postavení v poražené regionální rakousko-uherské velmoci a přišli o velká území. Turci upadali postupně, jejich středověká veleříše se po porážce v I. světové válce smrsklä až na území, které si na vítězných velmocích vojensky vyvzdoroval tvůrce moderního Turecka Mustafa Kemal. Historicky nejpozději ztratila postavení globální velmoci mamutí euroasijská říše nomádsko-byzantského původu zvaná naposledy Sovětský Svaz. V tomto gardu chovají sny o své zašlé imperiální slávě a podle svých sil se snaží o její oživení.

Současný vládce uherské nížiny se rozkročil po soukmenovcích zbylých po uherském impériu v okolních zemích a dal jim maďarské občanství, aby aspoň zvýšil svůj volební potenciál. Větší výboje si jako členská země Evropské Unie nemůže dovolit.
To turecký neosultán sice stále sní o ztracených evropských i blízkovýchodních teritoriích středověké veleříše, zatím však jen využil okna příležitosti, aby alespoň rozšířil své území vpádem do syrského pohraničí. Tam se ovšem zabydlel, provedl etnické čištění a zavedl tam své islamistické pořádky.
Velmi mu v tom pomohl ruský imperiální výboj na záchranu krvavého syrského režimu, proti němuž se vzedmulo lidové povstání, ve kterém však možná i s pomocí syrské tajné služby převzaly taktovku islamistické skupiny napojené na aĺ-Ká´idu a v daném mocenském vákuu vznikl prostor i pro tzv. Islámský stát. Neosultánovi však ani tak nevadil Islámský stát jako sekulární Kurdové obývající syrsko-turecké pohraničí.
Syrské tažení nomádsko-byzantinské euroasijské říše bylo součástí odvety za ztrátu velmocenského postavení a rozpad sovětského impéria. Do jeho rámce spadají pokusy o znovudobytí bývalých sovětských území, v současné době pak otevřená brutální agrese proti největšímu z nich, Ukrajině.
Není už asi třeba zmiňovat jména tří pobratimů. Maďarský Orbán sice ovládl uherskou nížinu, Maďarsko však jako členská země EU musí být v případné odvetě za ztrátu bývalého velmocenského postavení zdrženlivé.
To turecký Erdoğan si ve své agresivní revanšistické politice už servítky zrovna nebere. Proti svým nominálním spojencům přitom využívá svého severního pobratima Putina. Ten mu ovšem vždy dává najevo, kdo je silnější, byť se mu nesmírně hodí, že Erdoğan oslabuje západní spojenectví.
Je to prostě vzájemně výhodné spřeženectví založené na zastydlých imperiálních choutkách.