Jedno z poučení, které si musíme vzít z celé debaty o odchodu Spojeného království z EU, je nutnost pravdivě a přesně informovat o dění v Evropě. Článek z 2. srpna ze serveru iDNES.cz s názvem “Německá minimální mzda i pro Čechy. Plán Evropské komise děsí české firmy.“ přitom patří právě k těm, které poskytují čtenářům informace přinejmenším zavádějící.

Považuji za svou povinnost uvést na pravou míru řadu nepřesností v článku, který nepřehledně směšuje legislativu EU a opatření některých členských států (zmiňované Německo a Francie).

Co je špatně už v titulku? Březnový návrh Komise na revizi směrnice o vysílání pracovníků nestanovuje nově povinnost vyplácet vyslaným zaměstnancům minimální mzdu v zemi, kde provádějí zakázku svého zaměstnavatele. Vyslání pracovníků je terminus technicus, který umožňuje např. české firmě vyslat své zaměstnance do zahraničí, aby tam krátkodobě pracovali, typicky ve stavebnictví. Nevztahuje se tedy na všechny případy, kdy občané jedné země pracují v zemi jiné, a také vyslaní pracovníci představují pouze méně než desetinu všech lidí v EU, kteří pracují v jiné zemi.

Český zaměstnavatel je v případě využití směrnice o vysílání pracovníků povinen svým zaměstnancům vyplácet minimální mzdu dle místa vyslání již podle stávající směrnice z roku 1996, jak ostatně stojí v čl. 3 dané směrnice, která je k dispozici na internetu. Toto pravidlo se navíc nevztahuje na české zaměstnance na služební cestě, jak tvrdí iDNES, jelikož ti nespadají do rozsahu směrnice. To je možné najít v čl. 2.

Co tedy skutečně Evropská komise v březnu navrhla? V první řadě vyplácení mzdy obvyklé v sektoru a v zemi vyslání, tedy nejen dle úrovně minimální mzdy v dané zemi, ale včetně dalších příplatků a bonusů, k nimž jsou v daném státě společnosti zavázány např. dle kolektivních smluv. Tím ovšem výrazným způsobem omezí atraktivitu firem a pracovníků z chudších států EU. Návrh na revizi směrnice o vysílání pracovníků v této podobě rozhodně životní úroveň nesblíží, naopak bude pouze administrativní překážkou na vnitřním trhu. Vnitřní trh bez překážek přitom patří mezi priority ČR.

Největším současným problémem na vnitřním trhu v oblasti vysílání pracovníků, který však návrh neřeší, je přitom zneužívání stávajících pravidel. Toho se nejčastěji dopouštějí západní firmy, které si fiktivně založí pobočku v jiném členském státě s nižší úrovní mezd, aby díky ní mohly obcházet domácí pracovně-mzdové zákonodárství. K řešení tohoto problému byla evropskými zákonodárci (tedy i českou vládou a členy Evropského parlamentu) v roce 2014 schválena tzv. vynucovací směrnice, která má umožnit lepší potírání podvodů a nekalých praktik. Komise ale nečekala na vstup tohoto opatření v platnost a rovnou přišla s návrhem revize. Nic z toho se v článku nedočteme, konečně ani to, že březnový návrh musí být nejprve řádně projednán členskými státy v Radě a taktéž ho musí podpořit Evropský parlament. K přijetí přitom bude potřeba tzv. kvalifikovaná většina, nikoliv jednomyslnost, se kterou článek operuje. Kvalifikovaná většina, díky níž je možné některé státy přehlasovat, přitom v hospodářských otázkách funguje již řadu desetiletí a její využití není nijak skandální či překvapivé.

Článek taktéž správně zmiňuje institut žluté karty, který umožňuje zpomalit legislativní proces, ovšem už pomíjí, že žlutou kartu vystavily národní parlamenty členských států, které s návrhem nesouhlasí, mimo jiné i obě komory Parlamentu České republiky.

Protekcionistická opatření některých členských států
Druhým tématem, které článek do debaty o vysílání pracovníků míchá, jsou ochranářská opatření některých členských států na západ od našich hranic. Sektor mezinárodní dopravy je specifický vysokou mobilitou, kdy řidič může snadno za jeden den pracovat na území několika států. Proto v současné době není jasné, zda by měl spadat do působnosti směrnice o vysílání pracovníků či zda by vysílání pracovníků v dopravě mělo být řešeno specifickou úpravou. Vzhledem k tomu, že jednotný výklad v současné době neexistuje, některé státy se tak uchylují k přijímání jednostranných protekcionistických opatření typu německého zákona o minimální mzdě MiLoG či prováděcí vyhlášky francouzského reformního zákona Loi Macron.

Tyto národní předpisy jsou dle mínění české vlády značně disproporční a úřady těchto zemí se je často snaží aplikovat daleko šířeji, než jim evropské právo umožňuje. Především se snaží postihnout jakýkoliv způsob výkonu práce na jejich území nehledě na předmět plnění, či s kým má zaměstnanec uzavřen pracovní vztah. Podle představ úřadů by např. řidiči měli mít ve vozidle doklady, které prokážou, že za každý úsek své cesty po v různých státech EU dostali místní minimální mzdu nebo její ekvivalent. Němečtí a francouzští zadavatelé českých dopravních firem ovšem odmítají zvýšit ceny, které za přepravu platí, aby tím umožnili dopravcům vyplácet svým zaměstnancům vyšší mzdy.

Tyto jednostranné národní úpravy vzbuzují nejistotu ohledně jejich kompatibility s právem EU a fungováním vnitřního trhu. Z tohoto důvodu Evropská komise, která přitom oproti vyznění článku přijetí těchto národních úprav nijak nenařídila či neautorizovala, zahájila s Německem a Francií tzv. řízení o porušení smlouvy. Jeho cílem je přezkoumat, zda jsou tyto národní úpravy v souladu s právem EU. Výsledkem tohoto procesu může být v extrémním případě až žaloba u Evropského soudního dvora proti zmiňovaným členským státům pro porušování práva EU.

Česká vláda si uvědomuje, že Evropskou unii je možné za řadu věcí oprávněně kritizovat. Nicméně tato kritika by měla být věcná, přesná a opřená o argumenty. Je s podivem, že všechny v článku obsažené nepřesnosti je možné snadno dohledat buď na stránkách Evropské komise, nebo českých úřadů a průmyslových svazů . Lenivé či zavádějící zpravodajství o EU k lepšímu povědomí o skutečné roli Evropské unie rozhodně nepřispívá.