Před pouhým rokem přes Řecko do Evropy proudily tisíce uprchlíků a ekonomických migrantů denně a čelili jsme velké krizi. Nyní Evropa může říct – situaci máme pod kontrolou díky dvěma důležitým krokům – zavření západobalkánské migrační trasy a dohodě Evropské unie s Tureckem. Počty příchozích jsou dnes výrazně nižší, ale stále je před námi ještě kus práce a hledáme cesty, jak podobně jako v případě Turecka zavřít migrační trasu z Afriky přes centrální Středomoří, kudy se do Evropy snaží dostat především ekonomičtí migranti z chudých afrických zemí.

Jak ukazují data agentury Frontex, v roce 2015 překročilo vnější hranice EU východní středomořskou trasou, tedy přes Turecko a Řecko, téměř 890 tisíc migrantů. Ti dále pokračovali západobalkánskou migrační trasou do své vysněné destinace, nejčastěji do Německa a Švédska. Za loňský rok toto číslo rapidně pokleslo na 173 tisíc osob, z čehož celých 150 tisíc osob dorazilo během prvního čtvrtletí. To znamená do doby, než začala fungovat dohoda Evropské unie s Tureckem, uzavřená v březnu 2016. Po účinnosti dohody (tedy od dubna do prosince 2016) bylo ve východním Středomoří zaznamenáno pouhých 23 tisíc překročení hranic, což dokazuje, jak výrazný dopad na celou migrační vlnu měla spolupráce mezi EU a Tureckem, potažmo státy v balkánském regionu.



Pro další evropský postup z toho plyne jasné poučení – bez spolupráce se třetími zeměmi, ze kterých migranti odcházejí, nebo přes které míří do Evropy, se neobejdeme. Stejně jako v případě balkánské trasy to platí i o centrálním Středomoří, kde pašeráci hazardují s lidskými životy. Proto se nyní evropské politické špičky soustředí na spolupráci s africkými zeměmi v rámci takzvaných migračních partnerství neboli kompaktů. Minulý týden na summitu lídrů EU na Maltě dominovalo téma spolupráce s Libyí, ale není to zdaleka jen tato země – pro zastavení migrační vlny z Afriky budou důležité i dohody s dalšími zeměmi na břehu Středozemního moře, tedy s Alžírskem, Tuniskem a Egyptem, i s dalšími zeměmi, které leží na pašeráckých trasách a mohly by migranty zastavit již na svém území. Tady za zmínku stojí například Niger, Senegal nebo Nigérie.

Cílem je s africkými zeměmi vybudovat podobně účinnou dohodu, jakou se nám s Tureckem podařilo omezit migrační vlnu z východu. Máme dva základní nástroje – rozvojovou pomoc a obchodní politiku. Pokud chtějí africké země naše peníze a pokud chtějí prodávat své zboží na našem trhu, očekáváme za to spolupráci při řešení migrace, ať už je to brždění proudu lidí do Evropy nebo přijímání zpátky těch, kteří z těch zemí odešli a v EU nezískají jako ekonomičtí migranti azyl. A musíme to dělat společně jako EU, ale i v rámci našich aktivit jako jednotlivých států.

Český příspěvek pro Afriku

Česká republika dělá vše, co je v jejích silách, aby evropská pomoc Africe byla co nejúčinnější. Podílíme se na výcviku libyjské pobřežní stráže – a to jak českými experty na velitelství této speciální mise, tak finančním příspěvkem ve výši milionu korun, který bychom měli v budoucnu navýšit a pomoci tak Libyjcům, aby dokázali pašerácké lodě zachytit ještě ve svých vodách, než se vydají na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře.

Důležité také je, aby co nejméně lidí odcházelo ze svých domovů kvůli špatné ekonomické situaci. Pomocí Svěřeneckého fondu pro Afriku se Evropská unie snaží zlepšit životní podmínky v nejchudších afrických oblastech a Česká republika do tohoto fondu přispívá částkou 20 milionů korun. Dalších 20 milionů korun jsme investovali do Regionálních programů rozvoje a ochrany na podporu severní Afriky a Afrického rohu, situaci se také snažíme zlepšit prostřednictvím českých zdravotnických programů a pomoci lidem, kteří ve své zemi přišli o domovy. Náš cíl je jednoduchý – dát lidem šanci na alespoň trochu slušný život ve své zemi místo toho, aby podnikali nebezpečnou cestu do Evropy.

Ochrana hranic

Vedle tak samozřejmé věci, jakou je pomoc chudým africkým zemím, je základem vyřešení migrační krize funkční ochrana vnějších hranic. Loni na podzim zahájila svou činnost Evropská pohraniční a pobřežní stráž, která pomáhá nejen hlídat vnější evropskou hranici, ale také vracet z Evropy ty, kteří zde nezískali azyl. Do konce letošního roku by měly být také přijaty návrhy na dva stěžejní systémy ke kontrole osob vstupujících na území EU. Zaprvé jde o systém entry/exit, který by měl registrovat všechny příjezdy a odjezdy všech státních příslušníků třetích zemí krátkodobě pobývajících v schengenském prostoru. Zadruhé jde o systém ETIAS, jenž bude evidovat údaje o státních příslušnících třetích zemí, kteří nepodléhají vízové povinnosti pro krátkodobé pobyty v členských státech. Podobně jako systém ESTA při cestách do USA bude tento systém shromažďovat a vyhodnocovat informace o lidech ještě před uskutečněním jejich cesty do EU, aby bylo možno v případě jakýchkoliv pochybností zabránit tomu, aby se do EU dostali.

Za poslední dva roky už Evropa ušla velký kus cesty ke zvládnutí migrační krize. Výše popsané jen ukazuje, že řešení tohoto složitého problému musí být komplexní. Nevystačíme si pouze s jedním opatřením, nepomůže nám obehnat ČR ostnatým drátem a vzít do ruky pušku, ale musíme na všech úrovních propojit ochranu hranic, spolupráci se zeměmi okolo nás a mnohem inteligentněji využívat rozvojovou pomoc a obchodní politiku tak, abychom již nikdy nebyli svědky tragických událostí, které Evropou otřásly před dvěma lety. Může se zdát, že EU si vybrala běh na dlouhou trať. Ale to je daň za civilizované a demokratické řešení, jehož se podařilo dosáhnout, aniž bychom museli sahat k velkohubým, populistickým a bombastickým nelegálním restriktivním opatřením, jaké vidíme na druhé straně Atlantiku.