Když Jean-Claude Juncker minulou středu představil návrhy na reformy Evropské unie, české sociální sítě i většinu médií zaujala jeho věta o tom, že si Češi ve své čokoládě zaslouží stejně kakaa jako milovníci sladkého na západě. Prodávat na východě Evropy horší jídlo ve stejně hezkém obalu jako má kvalitnější západní verze je samozřejmě trapný podvod a je dobře, pokud na jednotném evropském trhu bude platit pravidlo, se kterým všichni podvědomě počítají – že stejná značka ve stejném obalu znamená stejnou kvalitu v Paříži, Berlíně, Praze i Bukurešti.

Pro samé nadšení, že Evropská komise začala konečně brát stížnosti střední Evropy vážně, ovšem téměř zanikly mnohem důležitější části Junckerova projevu, ať už ty, po kterých bychom měli rychle skočit, nebo ty, u kterých nás čeká složité rozhodování a které určí naši budoucí roli v Evropské unii.

Do první skupiny patří zejména návrh na rychlejší sjednávání obchodních dohod. Co jiného by si měla exportně zaměřená země přát než jednodušší cestu na nové trhy? Stejně tak bychom měli tlačit na rychlé naplnění návrhů na celoevropský boj s kybernetickou kriminalitou. V téhle věci jsme jedni z nejlepších v celé EU a mohli bychom i mnohem větší země učit, jak na to.

Junckerův projev ale obsahoval dvě velké výzvy pro naši čím dál tím nacionalističtější politiku. Předseda Komise velmi hlasitě řekl: nechci dvourychlostní Evropu, chci, aby byli všichni v eurozóně, chci, aby byli všichni v bankovní unii. Na jednu stranu tak otevírá dveře všem a nabízí jim pomoc, aby dotáhli svou evropskou integraci. Ale zároveň platí, že pokud se některá země rozhodne zůstat mimo, bude stát i mimo rozhodování o další podobě EU a bude se muset smířit s bariérami, které vzniknou mezi čím dál více spolupracující eurozónou a těmi, kteří zůstanou stát mimo.

Juncker také vyzval k tomu, aby se v nových oblastech přešlo z jednomyslnosti k většinovému rozhodování. Má to samozřejmě smysl. Pokud chceme akční EU, neměli bychom dopustit, aby její rozhodování dlouhodobě blokoval jeden či dva státy. Chceme-li, aby braly Rusko, Čína nebo USA Evropskou unii jako partnera v zahraniční politice, musí vědět, že dokážeme jednat rychle a účinně. Budujeme silnější společnou evropskou obranu – a proto bychom i zahraničněpolitické kroky měli rozhodovat rychleji než doposud. A pokud chceme, aby Evropa (nebo aspoň eurozóna) fungovala jako společný ekonomický prostor, měli bychom se vyhnout podobným excesům, jako když uražený český ministr financí blokuje snížení DPH na e-knihy jen proto, že nedokázal své partnery přesvědčit o smysluplnosti reverse charge.

Většina českých politiků si stěžuje, že je Evropská unie pomalá a těžkopádná. Předseda Evropské komise dal na stůl několik návrhů, díky kterým by EU byla akčnější. Měli bychom to vítat, vždyť tím plní jeden z našich dlouhodobých požadavků. Místo toho hned začneme plakat, že se nám většinové rozhodování nelíbí, že si chceme nechat právo brzdit všechny ostatní, kteří chtějí jít vpřed. Sami se tak stavíme do pozice bázlivé země, která pochybuje sama o sobě a svých schopnostech získat ostatní na svou stranu, nebude-li mít v ruce klacek jménem veto.

Měli bychom se konečně přestat bát a začít se chovat jako úspěšná středně velká země, která toho může hodně dosáhnout. Ano, budeme muset investovat a ne vždy to vyjde – ale dveře máme i díky Jean-Claude Junckerovi otevřené. Velmi dobře to pochopilo Slovensko a snad to dojde konečně i nám. Má to ale jednu podmínku. Potřebujeme k tomu politika, který se přestane slepě řídit průzkumy veřejného mínění a začne dělat to, co mají dělat odpovědní politici – vést.

Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas

Psáno pro E15.