Svítící kozy a účtenková loterie po česku
Oslavy Čínského Nového roku jsou již dávno za námi, ale já se stále nemohu zbavit klidné venkovské nálady, kterou jsem si přivezl do Tchajpeje z návštěvy přátel na jihu Tchaj-wanu. Novoroční oslavy se zde v asijských megapolích celkově nesly v klidné rodinné atmosféře, která tak nějak pozoruhodně kontrastovala s novou pompézní tradicí „svítících koz" na Staroměstském náměstí v Praze. Toto naše české přejímání tradic a zahraničních zkušeností mě nepřestává udivovat.
Takovýchto příkladů mám totiž denně před očima spoustu, stačí jen vyjít v Tchajpeji na ulici. Tak třeba dnes, když sedím ve své oblíbené restauraci, padne mi pohled na účtenku za jídlo.
Je známo, že na Tchaj-wanu je účtenková loterie spojená s elektronickou evidencí tržeb úspěšná, zatímco na Slovensku, kde tento nápad přebrali, ne. Takže když jsem se nedávno dočetl, že se chystá také v České republice, začaly se mi v hlavě rojit představy, jak to u nás asi skončí.
Má očekávání se zatím v mé mysli překrývají s „hmatatelným úspěchem“ u nás nechvalně proslulé karty Opencard. Na Tchaj-wanu mám takové karty tři a plně využívám všech jejích výhod: platím jimi v obchodech, jezdím metrem a autobusem – v některých městech dokonce někdy i jako držitel karty v určených dnech zdarma… mohu jimi platit poplatky úřadům, půjčovat si kola v rámci tzv. bikesharingu (sdílení kol) po městě, zkrátka využívat bezpočtu služeb a výhod. V Praze se po miliardových nákladech na identický produkt vracíme k papírovým tramvajenkám.
Ale zpět k účtenkové loterii. Podle mne je již základní předpoklad, tedy to, že na Tchaj-wanu je každá účtenka rovnou účastná ve slosování, základem úspěchu tchajwanské účtenkové loterie. Jak jednoduché! Výhercem je prostě automaticky ten, který se prokáže účtenkou, která má shodný kód s vylosovaným kódem a není časově propadlá. Pokud sami nechcete výhry sledovat, ale zároveň byste se o šanci na štěstí chtěli podělit s jinými, můžete prostě účtenku věnovat na charitu.
Na Slovensku se musí každá účtenka zaregistrovat a „přihlásit“ do slosování. Proto asi bude podíl registrovaných účtenek ve slosování velmi nízký. Riziko přistižení nepoctivého prodejce bude pak vlastně úplně zanedbatelné. Představme si, že si budeme muset pod hrozbou trestního postihu brát účtenku od čehokoliv, co si koupíme. Kolik účtenek si tak za den přineseme domů a jak dlouho budeme sedět a registrovat každé mýdlo a ručník, aby si někdo mohl udělat statistiku toho, co a kde kupujeme? (Nedělám si iluze, že by se s těmito informacemi nemohlo dále obchodovat.)
Jiná otázka je samozřejmě výše výher. Ty jsou na Slovensku proti Tchaj-wanu vysloveně zanedbatelné. Samotnou výši výhry nepovažuji však za to nejzásadnější. Zboží budeme kupovat většinou tak jako tak, jen bych se nerad při dalším veřejném projektu, tentokrát vytváření systému elektronické registrace tržeb, stal účastníkem další povedené atrakce, za kterou hodně zaplatíme, ale na závěr po dlouholetém šetření se maximálně dozvíme, že to navrhoval "asi nějaký debil".
11.3.2015 Tchaj-pej

Takovýchto příkladů mám totiž denně před očima spoustu, stačí jen vyjít v Tchajpeji na ulici. Tak třeba dnes, když sedím ve své oblíbené restauraci, padne mi pohled na účtenku za jídlo.
Je známo, že na Tchaj-wanu je účtenková loterie spojená s elektronickou evidencí tržeb úspěšná, zatímco na Slovensku, kde tento nápad přebrali, ne. Takže když jsem se nedávno dočetl, že se chystá také v České republice, začaly se mi v hlavě rojit představy, jak to u nás asi skončí.
Má očekávání se zatím v mé mysli překrývají s „hmatatelným úspěchem“ u nás nechvalně proslulé karty Opencard. Na Tchaj-wanu mám takové karty tři a plně využívám všech jejích výhod: platím jimi v obchodech, jezdím metrem a autobusem – v některých městech dokonce někdy i jako držitel karty v určených dnech zdarma… mohu jimi platit poplatky úřadům, půjčovat si kola v rámci tzv. bikesharingu (sdílení kol) po městě, zkrátka využívat bezpočtu služeb a výhod. V Praze se po miliardových nákladech na identický produkt vracíme k papírovým tramvajenkám.
Ale zpět k účtenkové loterii. Podle mne je již základní předpoklad, tedy to, že na Tchaj-wanu je každá účtenka rovnou účastná ve slosování, základem úspěchu tchajwanské účtenkové loterie. Jak jednoduché! Výhercem je prostě automaticky ten, který se prokáže účtenkou, která má shodný kód s vylosovaným kódem a není časově propadlá. Pokud sami nechcete výhry sledovat, ale zároveň byste se o šanci na štěstí chtěli podělit s jinými, můžete prostě účtenku věnovat na charitu.
Na Slovensku se musí každá účtenka zaregistrovat a „přihlásit“ do slosování. Proto asi bude podíl registrovaných účtenek ve slosování velmi nízký. Riziko přistižení nepoctivého prodejce bude pak vlastně úplně zanedbatelné. Představme si, že si budeme muset pod hrozbou trestního postihu brát účtenku od čehokoliv, co si koupíme. Kolik účtenek si tak za den přineseme domů a jak dlouho budeme sedět a registrovat každé mýdlo a ručník, aby si někdo mohl udělat statistiku toho, co a kde kupujeme? (Nedělám si iluze, že by se s těmito informacemi nemohlo dále obchodovat.)
Jiná otázka je samozřejmě výše výher. Ty jsou na Slovensku proti Tchaj-wanu vysloveně zanedbatelné. Samotnou výši výhry nepovažuji však za to nejzásadnější. Zboží budeme kupovat většinou tak jako tak, jen bych se nerad při dalším veřejném projektu, tentokrát vytváření systému elektronické registrace tržeb, stal účastníkem další povedené atrakce, za kterou hodně zaplatíme, ale na závěr po dlouholetém šetření se maximálně dozvíme, že to navrhoval "asi nějaký debil".
11.3.2015 Tchaj-pej

Tchajwanská varianta naší "Opencard" a účtenky