Každým šlápnutím kontaminované boty z pacientskho pokoje nám právě teď roznáší virové částice v čisté zóně za filtrem. Pravděpodobně s logikou, když to není vidět, tak to neexistuje. Co je?! Opáčí. Představuji si, že jsme v laboratoři, kde pracují s těmi největšími nejmenšími zabijáky. A někdo z personálu se rozhodne, že přestane respektovat pravidla, protože ho to prostě už nebaví … Bohužel, když to jeden dělá špatně, v ohrožení jsou všichni. Proto například v léčebných centrech pro ebolu hlídá každý každého. Ne proto, aby jeden druhého prvoplánově buzeroval. Proto, aby všichni přežili.
Nic nevidím! Přes ty zamlžené brýle nevidím, kam tu štětičku strkám. Doufám, že ne do pacientova oka? Dneska ráno nabírám kontrolní stěry z nosohltanu čtyřem z našich sedmi pacientů. Ještě rozespalý jsem na filtru trochu dezorientovaný. Nandám si jen dvoje rukavice, zapomenu brýle, pak i štít. Tak se pořád dokola vracím. Když už to skoro mám, zapomněl jsem si přenést boty z jednoho filtru na druhý. Jdeš bos? Tak zase zpět a znovu. Je mi vedro. Potím se a než vlezu k pacientům, je mlha, že není na metr vidět. Paní Vomáčková, sakra, kde to máte ten nos!?
Sakra, všude mi to stříká! V půl sedmé u nás v Brdech prší jako v Irsku. I zespoda. Na hlavní silnici najíždím kolem pomníčku padlým ve válce. Už na pár metrech jsem ve slušném tempu před tím, než se ještě na moment zastavím u hasičské nádrže. Máme ji fungl novou. Té předchozí se provalila hráz. Pak se ji opakovaně nepovedlo opravit. Když dostavěli tu novou, byla voda křišťálová. Ještě včera byl na povrchu zpola napuštěné nádrže pomalu kysající šlem. Známka toho, že s nulovým přítokem se v ní voda už pár dní "vaří". Ale alespoň tam pořád nějaká je.
Sakra hovno! Nadávám v duchu, abych neděsil okolí. Bolí mě hlava. Když nespím, bolí mě. Nevstával jsem k pacientům. Ne, na tomhle oddělení je klid. Bojoval jsem celou noc s polštářem. A s postelí, která je vlastně pacientskou přistýlkou. Válendou tak tvrdou, že mi to přišlo jako nocování pod širákem bez karimatky při průtrži mračen. Měl jsem v noci prostý dojem, že ta pryčna někam jede a taky se různě se naklání. Každopádně se mě snaží každou chvilku setřást, oklepat se ze mě. Jsem zhýčkaný, zpovykaný Pražák z Brd. To je to.
Doprdele, umřu! Zcela jistě dneska umřu! Přesně tohle mi běží hlavou, když si na sebe navlékám žlutavý overal, lezu do bílých gumáků a na ruce si natahuju třetí vrstvu rukavic - ty zelené. Můj buddy všechno pečlivě kontroluje a nakonec mi ještě přes hlavu přetahuje kapuci až k okraji ochranných brýlí, se kterýma bych dělal parádu i na sjezdovce šumavského Špičáku. Vole, a teď už je to jen na tobě! Otevírá se brána a já poprvé vstupuju za oranžový ochranný plůtek, který dělá bezpečnou dvoumetrovou vzdálenost mezi tím, kdo ebolu má, a tím, kdo ji mít nechce.