Odposlechová posvícení a co tak asi může přijít potom
Odposlechová posvícení se u nás dostavují nepravidelně, zato však často. To když někdo veřejně prohlásí nebo napíše o někom jiném něco, obvykle ne zrovna pěkného, a tvrdí, že to zvěděl z policejních odposlechů. Publikum už ví, že je neslušné se vyptávat, kde dotyčný odposlechy získal. I když s největší pravděpodobností jde o plod majetkové operace, které se běžně říká krádež. Stalo se totiž společenskou normou, že jakákoliv lumpárna je automaticky prominuta, byla-li spáchána ve jménu informování veřejnosti. A informace méně či více zapáchající má veřejnost, anebo její podstatná část, z níž si mne laskavě vyjměte, ze všeho nejraději. Otázkou ovšem je, co vlastně veřejnost dostává a s takovou chutí přežvykuje.
Teorie informací definuje informaci jako zprávu, snižující nejistotu. Takto hodnoceno má sdělení obsahu ilegálně získaných policejních odposlechů hodnotu velmi problematickou a jak záhy doložím, nezřídka zcela nulovou. Nezávisle na tom, že kde kdo cítí potřebu se k obsahu odposlechů vyjadřovat a že je nepochybně celá řada těch, kteří si myslí, jak je dobře, že TO vyšlo najevo. Problém je ovšem v tom, že žádné TO fakticky nemusí existovat nebo nejsme schopni k závěru o jeho existenci nebo neexistenci dospět s přijatelnou mírou jistoty. Jak dále dokládám, obsah policejního odposlechu bez znalosti kontextu a dalších skutečností, které se obvykle zjišťují až v dalších fázích trestního řízení, není důkazem o ničem a není tak ani informací, na jejímž základě by bylo možno něco tvrdit nebo dokonce činit definitivní závěry.
Policejní odposlechy byly původně v našem státě považovány toliko za operativní zdroj, indicii, tedy něco, co iniciuje a inspiruje další vyšetřování. Primárně nešlo o důkaz použitelný v soudním řízení. To se vcelku logicky změnilo, protože v některých případech může jít o důkaz velmi zásadní. Na druhé straně je mimo jakoukoliv pochybnost, že jde o významný zásah do ústavního práva, který lze připustit jen ve speciálních případech a za splnění docela přísných podmínek. V daném kontextu je nejdůležitější to, že musí jít o odposlech nařízený soudem a pro účely trestního řízení. To poslední je velmi důležité a ještě to zmíním.
Obsah odposlechu lze užit v trestní řízení jako důkaz dílem tak, že se přehraje záznam rozhovoru a ztotožní jeho účastníci, dílem tak, že se čte přepis tohoto záznamu (a ztotožní účastníci). Předpokládá to ovšem velmi odpovědnou a i relativně složitou verifikaci toho, co je jako záznam telekomunikačního provozu, tedy zmíněný odposlech předkládáno. Musí ho doprovázet protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Bez toho záznam nebo přepis existují, leč nejsou důkazem. Nadto se v praxi nezřídka stává, že ten, který měl v telefonu mluvit to urputně popírá, takže je nutno provést jeho ztotožnění znaleckým posudkem s hlasovou analýzou.
Nevím z jakého zdroje novináři čerpají obsahy odposlechů, ale předpokládám, že s největší pravděpodobností jde o kopie přepisu odposlechů, tedy nikoliv původní audio záznamy. Přepisy zaznamenaných rozhovorů jsou z hlediska jejich věrohodnosti kapitolou samou pro sebe. Za posledních cca osm let se leccos změnilo, ale pořád ještě lze narazit na skutečné kuriozity a v minulosti to bylo takříkajíc na denním pořádku. Policista, který provádí přepis odposlechu není povinen provést doslovný přepis, takže v řadě případů jde o pouhé shrnutí toho, o co podle něj šlo. V lepším případě ani doslovný přepis není předstírán, takže to je patrné na prvý pohled. V horším případě se přepis tváří jako doslovný, ačkoliv jím zdaleka není.
Asi před třemi lety v jedné trestní věci obžalovaný, říkejme mu pan C, namítl, že zatímco na zvukovém záznamu probíhá rozhovor dvou odposlouchávaných bez toho, že by hovořili o obžalovaném, což bylo významné, v přepisu je jeho jméno uvedeno. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že pak A říkal panu B, že se „s ním“ zítra setká, což bylo v přepisu prezentováno tak, že pan A hovoří o svém budoucím setkání s panem C. Pan C se durdil a tak povolal soud policistu, který přepis prováděl. Ten bez mrknutí oka přiznal, že skutečně jméno pana C v rozhovoru nepadlo, ale protože podle jeho názoru to bylo z kontextu jasné, tak tam ho tam prostě doplnil.
V jiném případě přepis odposlechu informoval o tom, že pan A s panem B dohadovali, zda již pan A má k dispozici ty smlouvy. K tomu bylo kýmsi dopsáno, že jsou ve skutečnosti míněny samopaly. Zda šla ve skutečnosti řeč o smlouvách nebo mašinkvérech nebylo nijak hlouběji zjišťováno, ale spíš to vypadalo na ty smlouvy. V každém případě se mi nepodařilo zjistit, proč si dotyčný policista myslel, že slovo smlouva je krycí název pro samopal. S krycím označením je vůbec svízel. Tam, kde se užitý pojem takhle jeví, mají policejní přepisy tendenci napovídat všem dalším čtenářům o co v rozhovoru jde. Poměrně pravidelně se tak v případě, kdy je užita přezdívka objeví, o koho se jedná, míněno samozřejmě z pohledu policisty, který popis prováděl.
Je-li zahájeno trestní stíhání, obvykle se všechny tyhle nejasnosti nějakým způsobem odstraní, což znamená výslechy a namnoze několikahodinové nebo dokonce několikadenní poslouchání telefonických rozhovorů. Přibližně z 99% je to pustá nuda, leč jiné možnosti není, je-li namítáno, že přepis je nepřesný.
Tím jsme u toho, proč pro mne mají mediální informace o obsahu odposlechu ukradeného z nějakého policejního spisu ve věci, která ani nedospěla do fáze zahájení trestního stíhání, natož k soudu, nulovou informativní hodnotu. Nemohu si pustit CD se záznamem rozhovoru a porovnat, zda to, co je v zápise a z čeho s největší pravděpodobností autor vycházel aspoň přibližně odráží to, o čem se mluvilo. A také si ani pro sebe nemohu udělat na vlastní oči a uši závěr o tom, zda ti, kteří mluví, mohou být těmi, kteří jsou pak v přepise rozhovoru jako hovořící osoby uváděny.
Jak se zdá, teď možná některá urgentní „odposlechová“ tvrzení skončí u soudu a bude se dokazovat. Přesněji žalovaný bude dokazovat. I s nepříliš velkou fantazií si lze na tomhle informačním základě představit rozličné varianty vývoje dokazování ve věci, v níž se žalovaný bude hájit tím, že on nic, on jen citoval odposlechy. Především na něm bude, aby dokázal, že vůbec nějaký odposlech probíhal. A kopie jakéhosi záznamu na to nejspíš bude málo. Stačí, aby policie s poukazem na povinnou mlčenlivost odmítla informaci, případně aby nebyl odtajněn spis, kde by měl odposlech být a je hotovo. Podaří-li se žalovanému unést tohle důkazní břemeno, jak v nějaké počítačové hře postoupí do další úrovně problému. Tam ho spolehlivě dopraví námitka, že přepis neodpovídá skutečnosti. A zase bude záležet na polici, zda má a vydá zvukový záznam.
A pak může přijít úroveň nejzajímavější. V ní půjde o to, jestli mohou být policejní odposlechy užity jako důkaz v civilním řízení, když byly pořízeny jen pro účely řízení trestního a jen pro ten účel se připouští porušení ústavního práva na tajemství telefonického rozhovoru. Zatím všechno ukazuje na to, že nikoliv. A samozřejmě, jestli mohou být důkazem bez zmíněného protokolu. Také se zdá, že ne. Takže se žalovaný může ocitnout v dost tristní situaci, kdy bude mít cosi, ale nebude mít důkaz. To na prohru sporu docela stačí. Kdyby ne, může začít hádka o to, kdo to vlastně mluví a o kom řekl něco nehezkého. A žalovaný zase musí dokazovat.
Z mého pohledu to vypadá, že po odposlechovém posvícení nás čekají hody justiční. Tedy hody jak pro koho. Pro někoho možná to, co po posvícení občas následuje.
Teorie informací definuje informaci jako zprávu, snižující nejistotu. Takto hodnoceno má sdělení obsahu ilegálně získaných policejních odposlechů hodnotu velmi problematickou a jak záhy doložím, nezřídka zcela nulovou. Nezávisle na tom, že kde kdo cítí potřebu se k obsahu odposlechů vyjadřovat a že je nepochybně celá řada těch, kteří si myslí, jak je dobře, že TO vyšlo najevo. Problém je ovšem v tom, že žádné TO fakticky nemusí existovat nebo nejsme schopni k závěru o jeho existenci nebo neexistenci dospět s přijatelnou mírou jistoty. Jak dále dokládám, obsah policejního odposlechu bez znalosti kontextu a dalších skutečností, které se obvykle zjišťují až v dalších fázích trestního řízení, není důkazem o ničem a není tak ani informací, na jejímž základě by bylo možno něco tvrdit nebo dokonce činit definitivní závěry.
Policejní odposlechy byly původně v našem státě považovány toliko za operativní zdroj, indicii, tedy něco, co iniciuje a inspiruje další vyšetřování. Primárně nešlo o důkaz použitelný v soudním řízení. To se vcelku logicky změnilo, protože v některých případech může jít o důkaz velmi zásadní. Na druhé straně je mimo jakoukoliv pochybnost, že jde o významný zásah do ústavního práva, který lze připustit jen ve speciálních případech a za splnění docela přísných podmínek. V daném kontextu je nejdůležitější to, že musí jít o odposlech nařízený soudem a pro účely trestního řízení. To poslední je velmi důležité a ještě to zmíním.
Obsah odposlechu lze užit v trestní řízení jako důkaz dílem tak, že se přehraje záznam rozhovoru a ztotožní jeho účastníci, dílem tak, že se čte přepis tohoto záznamu (a ztotožní účastníci). Předpokládá to ovšem velmi odpovědnou a i relativně složitou verifikaci toho, co je jako záznam telekomunikačního provozu, tedy zmíněný odposlech předkládáno. Musí ho doprovázet protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Bez toho záznam nebo přepis existují, leč nejsou důkazem. Nadto se v praxi nezřídka stává, že ten, který měl v telefonu mluvit to urputně popírá, takže je nutno provést jeho ztotožnění znaleckým posudkem s hlasovou analýzou.
Nevím z jakého zdroje novináři čerpají obsahy odposlechů, ale předpokládám, že s největší pravděpodobností jde o kopie přepisu odposlechů, tedy nikoliv původní audio záznamy. Přepisy zaznamenaných rozhovorů jsou z hlediska jejich věrohodnosti kapitolou samou pro sebe. Za posledních cca osm let se leccos změnilo, ale pořád ještě lze narazit na skutečné kuriozity a v minulosti to bylo takříkajíc na denním pořádku. Policista, který provádí přepis odposlechu není povinen provést doslovný přepis, takže v řadě případů jde o pouhé shrnutí toho, o co podle něj šlo. V lepším případě ani doslovný přepis není předstírán, takže to je patrné na prvý pohled. V horším případě se přepis tváří jako doslovný, ačkoliv jím zdaleka není.
Asi před třemi lety v jedné trestní věci obžalovaný, říkejme mu pan C, namítl, že zatímco na zvukovém záznamu probíhá rozhovor dvou odposlouchávaných bez toho, že by hovořili o obžalovaném, což bylo významné, v přepisu je jeho jméno uvedeno. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že pak A říkal panu B, že se „s ním“ zítra setká, což bylo v přepisu prezentováno tak, že pan A hovoří o svém budoucím setkání s panem C. Pan C se durdil a tak povolal soud policistu, který přepis prováděl. Ten bez mrknutí oka přiznal, že skutečně jméno pana C v rozhovoru nepadlo, ale protože podle jeho názoru to bylo z kontextu jasné, tak tam ho tam prostě doplnil.
V jiném případě přepis odposlechu informoval o tom, že pan A s panem B dohadovali, zda již pan A má k dispozici ty smlouvy. K tomu bylo kýmsi dopsáno, že jsou ve skutečnosti míněny samopaly. Zda šla ve skutečnosti řeč o smlouvách nebo mašinkvérech nebylo nijak hlouběji zjišťováno, ale spíš to vypadalo na ty smlouvy. V každém případě se mi nepodařilo zjistit, proč si dotyčný policista myslel, že slovo smlouva je krycí název pro samopal. S krycím označením je vůbec svízel. Tam, kde se užitý pojem takhle jeví, mají policejní přepisy tendenci napovídat všem dalším čtenářům o co v rozhovoru jde. Poměrně pravidelně se tak v případě, kdy je užita přezdívka objeví, o koho se jedná, míněno samozřejmě z pohledu policisty, který popis prováděl.
Je-li zahájeno trestní stíhání, obvykle se všechny tyhle nejasnosti nějakým způsobem odstraní, což znamená výslechy a namnoze několikahodinové nebo dokonce několikadenní poslouchání telefonických rozhovorů. Přibližně z 99% je to pustá nuda, leč jiné možnosti není, je-li namítáno, že přepis je nepřesný.
Tím jsme u toho, proč pro mne mají mediální informace o obsahu odposlechu ukradeného z nějakého policejního spisu ve věci, která ani nedospěla do fáze zahájení trestního stíhání, natož k soudu, nulovou informativní hodnotu. Nemohu si pustit CD se záznamem rozhovoru a porovnat, zda to, co je v zápise a z čeho s největší pravděpodobností autor vycházel aspoň přibližně odráží to, o čem se mluvilo. A také si ani pro sebe nemohu udělat na vlastní oči a uši závěr o tom, zda ti, kteří mluví, mohou být těmi, kteří jsou pak v přepise rozhovoru jako hovořící osoby uváděny.
Jak se zdá, teď možná některá urgentní „odposlechová“ tvrzení skončí u soudu a bude se dokazovat. Přesněji žalovaný bude dokazovat. I s nepříliš velkou fantazií si lze na tomhle informačním základě představit rozličné varianty vývoje dokazování ve věci, v níž se žalovaný bude hájit tím, že on nic, on jen citoval odposlechy. Především na něm bude, aby dokázal, že vůbec nějaký odposlech probíhal. A kopie jakéhosi záznamu na to nejspíš bude málo. Stačí, aby policie s poukazem na povinnou mlčenlivost odmítla informaci, případně aby nebyl odtajněn spis, kde by měl odposlech být a je hotovo. Podaří-li se žalovanému unést tohle důkazní břemeno, jak v nějaké počítačové hře postoupí do další úrovně problému. Tam ho spolehlivě dopraví námitka, že přepis neodpovídá skutečnosti. A zase bude záležet na polici, zda má a vydá zvukový záznam.
A pak může přijít úroveň nejzajímavější. V ní půjde o to, jestli mohou být policejní odposlechy užity jako důkaz v civilním řízení, když byly pořízeny jen pro účely řízení trestního a jen pro ten účel se připouští porušení ústavního práva na tajemství telefonického rozhovoru. Zatím všechno ukazuje na to, že nikoliv. A samozřejmě, jestli mohou být důkazem bez zmíněného protokolu. Také se zdá, že ne. Takže se žalovaný může ocitnout v dost tristní situaci, kdy bude mít cosi, ale nebude mít důkaz. To na prohru sporu docela stačí. Kdyby ne, může začít hádka o to, kdo to vlastně mluví a o kom řekl něco nehezkého. A žalovaný zase musí dokazovat.
Z mého pohledu to vypadá, že po odposlechovém posvícení nás čekají hody justiční. Tedy hody jak pro koho. Pro někoho možná to, co po posvícení občas následuje.