Asi před týdnem jsem psal o nulové informativní hodnotě uniklých záznamů policejních odposlechů. Rekce nevybočily z průměru což platí i o čtenáři, schovaném pod nickem Lex, který mne viní z neznalosti či neodbornosti a záměrného matení čtenářstva. Samo o sobě nic co by stálo za zmínku a vést odbornou diskuzi s anonymním amatérem je zcela bez půvabu. To, co za reakci stojí je kombinace agresivní neznalosti a naprostým nepochopením smyslu a významu odposlechů, což je problém dost rozšířený a tedy uchopitelnější téma. Respektuji právo každého na svůj názor, ale ten, který vyjadřuje čtenář Lex je totiž podle mého soudu nejen nesprávný, ale v závěru i nebezpečný a bohužel hojně sdílený.

Jako příhodná se jeví pitva zlobné reakce po jednotlivých relevantních tvrzeních. Takže dle neznámého autora:
"Žádné policejní odposlechy neexistují. Existuje jen „záznam telekomunikačního provozu“."
Termín policejní odposlechy jsem užil zcela úmyslně protože je všem srozumitelný, běžně užívaný a navíc nejde jen o telekomunikační provoz. Ve hře jsou i prostorové odposlechy, jejichž záznam zatím, pokud mi je známo, ještě neunikl, ale i ty se provádějí a mohou sloužit jako důkaz.

"Jako důkaz u soudu není možné použít žádné přepisy, ale jen onen autentický hlasový záznam pořízený na příslušném elektronickém nosiči informací."
Chyba. Do spisu, který putuje s obžalobou k soudu jsou založeny přepisy těch odposlechů, které považuje policie a obžaloba za důležité. Přílohou spisu jsou nosiče záznamů se zvukovým záznamem všech odposlechnutých hovorů Třeba za tři měsíce. Soudní praxe je pak rozličná. Někdy soudce přehraje to, co sám považuje za důležité, někdy ponechá na stranách, aby navrhli co chtějí přehrát a pokud nechtějí přehrát nic, například proto, že obsah považují za irelevantní, konstatuje se přepis jako listinný důkaz.

"Pojmem „policejní odposlechy“ záměrně vnucujete představu, že všechny ty úniky do veřejnosti, především novinářské, pocházejí o policie. Netvrdím, že to není možné. Ale řekněte též té veřejnosti neználků, kdo podle § 65 trestního řádu je oprávněn nahlížet do spisu a pořizovat si výpisy a kopie ze spisů, včetně kopírování záznamů telekomunikačního provozu. Raději upřesním sám: obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich OBHÁJCI a zmocněnci."
Zase špatně. Nic nevnucuji, používám prostě jen nejpoužívanější pojem. Nahlížení do spisu je institut, který z povahy věci může fungovat až po zahájení trestního stíhání určité osoby. Do té doby existuje pouze spis policejní, do kterého se krom policistů může dostat nanejvýš dozorový státní zástupce a asi, kdyby o to stál, soudce, který nařídil odposlech. Problém je v tom, že ve většině věcí, typicky v případě údajných odposlechů pana Mrázka, uniknou informace právě v téhle fázi. Takže žádní obvinění ani obhájci, žádný poškozený a taky žádné nahlížení do spisu.

Nevylučuji, že by i případný obvinění mohl někomu předat „své“ odposlechy i když nevím proč by to dělal.Jeho problém se tím nijak nevyřeší a ani nezmenší. A hlavně, nebylo by to nic proti ničemu, není vázán žádnou mlčenlivostí, zákon o ochraně osobních údajů se na něj nevztahuje, takže v podstatě celou kopii obsahu spisu může zveřejnit. Taky to někdo občas udělá, třeba na speciální webové stránce. Pokud by zdrojem byl obviněný či z jeho vůle jeho obhájce, nemá novinář důvod skrývat zdroj svých informací.

"A i kdyby to bylo nakonec od té policie, principiálně je to špatně, ale co je horší, porušení služebního tajemství, nebo skutečnost, aby ten hnis zůstal v podkoží, rozšiřovala se sepse a nikdo by se o ni nedověděl?"
Toť kvintesence problému anobrž jádro nepochopeného pudla. Oč uniklé odposlechy rozšířili naši informovanost? Naprosto o nic. Vyjdu-li pro příklad z poledních tvrzení o zmíněných odposleších, údajně pana Mrázka a dalších osob, jediné co víme ale co jsme v celku spolehlivě věděli už dávno je fakt, že ať už odposlechli cokoliv, na trestní stíhání to nebylo. Nevíme kdo fakticky mluvil ani s kým a v podstatě ani o čem, přesněji nevíme to s jistotou potřebnou k nějakému kloudnému závěru. Prostě jsme si to přečetli v novinách s nulovou možností verifikace. I kdybych se dopustil tak exaltovaného uvažování jako rozzlobený čtenář, závěru o hnisu v podkoží se na téhle informační poušti dobrat nelze. Taky se ho nikdo soudný nedobere, chvilku si pár lidí mediálně zablblo, což je tak všechno a zas někdy jindy nad jinými údajnými odposlechy nashledanou. Nikoho nemůžete hnát k nějaké odpovědnosti, ani morální ani politické, protože se nelze opřít o žádný udržitelný argument.

A závěrem a už taky asi po několikáté. Policisté mají rozsáhlá oprávnění, mimo jiné mohou zasahovat do ústavních práv občanů, závažně a mnohdy na dlouhou dobu ovlivnit jejich život. Proto také mají mnohé povinnosti a primárně je jim zakázáno vše, čím by své postavení zneužili. Žádný policistu tu není proto, aby ze svého rozhodnutí a podle svých pravidel bojoval s tím, co si někdo může nazvat hnis v podkoží. Už proto, že jsme se ani nedohodli na tom, cože to je a jestli to vůbec je nějak škodlivé. Policista, který se rozhodne, že bude ve jménu nějakých nedefinovaných zájmů porušovat své povinnosti je snad víc nebezpečný než zločinec. Zejména činí-li tak anonymně. On nejen v utajení porušuje zákon, ale ještě zneužívá zbraně, které jsme mu dali do ruky pro zcela jiný účel. Proti bývalému plk. Kubicemu a jeho zprávě pro poslance mám tisíc a jednu výhradu. Ale nemohu mu upřít buď osobní odvahu nebo možná naivitu, se kterou šel do věci osobně. V případě informací, které unikly, údajně ze spisu Krakatice, si totiž ani nemohu ověřit, jestli ten, kterého by v rozvědce vedli jako zrádce či krtka, skutečně chtěl čistit hnisající podkoží, či jen udělat rozruch případně se pomstít nadřízeným, kteří mohli mít s únikem problémy anebo si prostě přivydělat pár korun. Jidášský groš se tuším tomu říká. Všechny alternativy jsou možné.