Ekonom Kohout je další českou celebritou, která náhle prozřela. Rozhodl se opustit vládní NERV, protože korupce a tunelování ve veřejných zakázkách jsou nejen běžné, ale navíc to umožňuje i stávající zákon. Je dobře, že se to k němu konečně doneslo.

Pavel Kohout patří k hvězdám české pravice. Když je nějaký problém, vždycky dokáže vytáhnout nějakou křivku či rovnici, pochlubit se svou znalostí nějaké zapadlé teorie. Jak se ale ukazuje, běžný život ho zatím úspěšně míjel.

Když se pohybujete mezi ekonomy a v okruhu náboženských komunit, brzy nabudete dojmu, že věřící jsou zdravými skeptiky. Jejich náboženští vůdcové – i ti fundamentalističtí – pak působí jako neškodní a miloučcí relativisté, srovnáte-li je s vůdci ekonomických škol.

Nakonec je to dáno i tím, že ani třeba křesťané z řádu Opus Dei či fundamentalističtí ajatolláhové nemají k dispozici prostředky, kterými operují například hoši z chicagské školy v rámci mezinárodních finančních institucí – jejich oběti se pak také pohybují v řádech mnohonásobně vyšších.

Tzv. ekonomie se stala náboženstvím nejfundamentalističtějším a nejnebezpečnějším. Pan Kohout je jeden z jejích, sice nepatrných, ale dobře fungujících protagonistů. Ale v každém náboženství dochází k otřesům víry, k obrácení, ke změně frakce. Většinou tomu tak je, když se víra střetne s realitou.

V případě Kohouta to trvalo sice hodně dlouho, obrat není velký, ale v záplavě jiných, stále fundamentalističtějších, je to alespoň něco. Když už, tak se tomu člověk může alespoň od srdce zasmát.

Je totiž skutečně směšné, pokud se tzv. expert na ekonomiku najednou probere a zjistí, že prostředí v naší zemi nahrává korupci. A to i zákonem. No, zatím si o tom cvrlikali jen houfně ubývající vrabci na střeše, teď to dorazilo i do NERVu.

Je zbytečné se logicky ptát, proč o tom Kohout mluví až teď, proč si nevšiml, že partička od Sinhy a Bácse strážená hradním pánem se zarputile drží svého dávného hesla: „Kdo nekrade, okrádá rodinu." Ve fundamentální víře tato otázka ztrácí smysl. Kohout věří, a jako astrolog svou víru převádí do stále složitějších grafů a matematických konstrukcí, aby před laiky zamaskoval svou neschopnost oprostit se od nesmyslné víry dané zlodějskou partou.

Nechce se mu opustit dobrý flek u svého lichvářského bosse, nechce se mu ani opustit svou „starou víru – byla dobrá pro Friedmana, je i pro mě dobrá dost". Stejně jako pro mnoho nepochybně poctivých kněží bylo krutě těžké naslouchat Marsiliovi z Padovy, Husovi či sansalvadorskému arcibiskupovi Romerovi, kteří poukazovali na zkorumpovanou a asociální podstatu církevní nomenklatury.

Také je nutno vidět, že víra Kohoutova byla spíše polechtána. Pořád věří na nesmysly o matematickém modelu aukcí, který je exaktně podložen na modelu utvořeném přesně podle představ od reality odtržených IT autistů. Stále si myslí, že pokud bude jediným kritériem veřejných zakázek cena, stane se svět lepším.

Ve své obhajobě se diví, jak je možné mít až trojnásobný rozdíl v cenách výkopových prací či dodávkách válcované oceli. Kdyby četl nějaké jiné rozbory než svých souvěrců, či prostě jen prošel pár staveb a oceláren, zjistil by, že je to otázka mnohem komplikovanější.

Firma, která zaměstnává načerno migranty a vydírá je udáním cizinecké policii, nepotřebný odpad vyváží po nocích do obecního rybníka, je levnější než ta, která cíleně zaměstnává dlouhodobě nezaměstnané z regionu, dává jim slušnou mzdu a platí daně s odvody i za bezpečnou likvidaci odpadu. Stejně tak válcovaný materiál z ocelárny, která dodržuje ekologické standardy a stará se o své zaměstnance, je dražší než třeba dovezený materiál z hutí likvidujících přírodu ve stokilometrovém okruhu, zaměstnávající děti a nedbající na dodržování i té nejzákladnější bezpečnosti práce. O tom, že zohlednit tato kritéria umožňují i evropské směrnice, nemá Kohout zjevně ponětí. Na služební cestu do Bavorska, kde je zohlednění sociálních a environmentálních standardů ve veřejných nákupech vládním nařízením, ho Kellner určitě nepošle.

Ani nemůžeme čekat, že by se snad teď chytil za nos a opustil svou lichvářskou firmičku myELEN, v níž spolu s dalšími vykuky – Zámečníkem a Hanykovou, zprostředkovávají za lichvářský úrok úvěry chudákům v Mexiku, zatímco v Čechách nabízí vkladatelům až pětiprocentní výnos. I když tento businessman brojí za transparentní zakázky a jiné nabádá především k tržním řešením, pro jistotu si k této lukrativní firmě zařídil ještě nadační fond, který žádá o státní dotace...

Inu, k Obrácení Ferdiše Pištory má kohoutovské prozření zatím daleko. Ale vypadá to, že by to mohla být také dobrá komedie.