Britská vláda chce ze své kolonie udělat největší mořskou rezervaci. Pěkná idea, kdyby za ní nestála snaha zabránit původním násilně vystěhovaným obyvatelům v návratu do jejich domovů.

Je to jako ráj na zemi – tedy, pokud nejste milovníci zimních sportů. Bílé pláže, palmy, bujná vegetace a fauna, jakou naleznete jen tady. Oko cyklónů sem nedosáhne, tsunami se tříští o hluboké oceánské příkopy, a tak můžete jen ležet na pláži, surfovat a čas od času utrhnout některý z mnoha plodů, které tu příroda nabízí.

Tedy mohli byste. V tuto chvíli by vám ovšem nejspíš hrozilo zajetí expedičními silami Spojených států amerických. Jako se to stalo Jonovi a Peterovi, když chtěli upozornit na pokračující nezákonnou okupaci ostrova.

Řeč je o atolu Diego Garcia, který díky machinacím při přehazování Martiniku mezi Brity a Francouzi zůstal v britských rukou. Podle všech mezinárodních dohod je britské obsazení ostrovů nezákonné a jedná se tedy o okupaci. Dnes je v dlouhodobém pronájmu USA. Na ostrově je strategická (rozuměj nukleární) vojenská základna, ostrov je jednou z třiadvaceti záložních přistávacích ploch pro raketoplány, podpůrným bodem systému GPS a vojenské letiště slouží i jako nouzová plocha pro mezikontinentální lety nad Indickým oceánem. Kotví zde také čtrnáct válečných lodí.

Ostrov byl zmíněn i ve zprávě Rady Evropy, která ho označila za jedno z míst, kde docházelo k tajnému věznění a mučení politických vězňů USA.

Ostrůvek se dostal do zpráv i na začátku března 2010, kdy mauricijský premiér Navinchandra Ramgoolam tvrdě kritizoval plán britské vlády udělat z tohoto koloniálního území přírodní rezervaci, jednu z největších na světě. Proti se postavila i řada nevládních organizací.

Problém netkví v tom, že by politici a občané na Mauriciu, Martiniku či Seychelách nechtěli, aby v Indickém oceánu existovala přírodní rezervace. Vadí jim však, že britské koloniální síly z atolu a přilehlých ostrovů násilně vystěhovaly na dva tisíce místních obyvatel a dodnes jim brání v návratu. Vyhlášení přírodní rezervace v současné podobě by toto bezpráví jen dále potvrzovalo.

Ostrované – Illos, zvaní také Chagosané – podle soustroví Chagos, byli vystěhováni britskou armádou na výslovnou žádost vlády USA. Když si totiž Američané chtěli v sedmdesátých letech minulého století ostrovy od Britů pronajmout, bylo podmínkou Bílého domu a součástí tajných dohod, že tam nebudou žádní civilisté. A přesto, že tyto dvě mocnosti, exportéři demokracie a lidských práv na kila, podepsaly několik deklarací proti násilnému vystěhovávání, Chagosany deportovaly do okolních ostrovních států bez mrknutí oka.

I když ostrované vyhráli soudní pře u britských soudů o adekvátní odškodnění a návrat domů, Sněmovna lordů všechny tyto nároky zamítla. Stovky rodin z Chagoského souostroví tak zůstávají bezdomovci a migranty, kterým bylo vlastně odebráno britské občanství, a tak se stali občany Mauricia či Seychel.

Poslední nápad Koruny, udělat z Chagoského souostroví mořský park, je proto pro mnoho lidskoprávních aktivistů jen výsměchem původním obyvatelům a arogancí moci. Z ostrova by sice měla zmizet vojenská základna, ale další facility zůstanou zachovány. Ale ostrované se vrátit moci nebudou.

Budovat přírodní rezervace je záslužné, zvláště v tak vzácném území, jakým Chagoské ostrovy jistě jsou. Potomci otroků, které na atol zavlekli francouzští kolonisté v sedmnáctém století, se ovšem mohou oprávněně ptát, proč vlastně ti Evropané neřeší problémy toho, co mají kousek od domova – jako je devastace Středozemního či Baltského moře, a místo toho zachraňují přírodní krásy tisíce kilometrů vzdálené, v místech, odkud vyhnali původní obyvatele.

Ale i Chagosané mají v Británii své zastánce. Rybářské společnosti a někteří politici upozorňují na to, že by se park zřizovat neměl, dokud nebude definitivně vyřešena kauza práv ostrovanů, která je v současné době u Evropského soudu pro lidská práva. Takové pomoci se od rybářských společností drancujících světová moře a oceány ostrované jistě nenadáli.

Jednomu se z toho zatočí hlava. Dnešní militarizace ostrova se stovkami vojáků a expertů a jejich American way zatěžuje životní prostředí mnohonásobně více než stejný počet původních obyvatel. Překvapující jsou obavy z turistického ruchu, když i dnes je zde zázemí pro bohaté jachtaře z USA, kteří zde bez problémů mohou trávit dovolenou.

Je jistě záslužné, že ministr David Milliband dnes hledá „proveditelný návrat domorodců, který by neohrozil americkou vojenskou základnu.“ Zvláště když to byl on, který plesal nad rozhodnutím Sněmovny lordů, která všechny snahy o vyrovnání s ostrovany odmítla. Ale pokud zde chce mít park, jak také deklaruje, pak tam přece nemůže mít tisícihlavou vojenskou posádku se zbraněmi hromadného ničení.

Britská vláda, vlády sousedních ostrovních států, environmentalisté i lidskoprávní aktivisté mohou dnes najít řešení, jak zde vybudovat park, jehož správa bude částečně v rukou repatriovaných domorodců. Kromě toho se budou jako dříve živit udržitelným rybolovem. Koneckonců, podobné modely symbiózy obyvatel a chráněných biotopů v přírodních rezervacích známe přece z bohatých zemí již roky.

Ani domorodcům nebude vadit vesmírná observatoř či záložní letiště, které pro ně bude znamenat záruku příjmů i daní. A pak bychom mohli zase atol Diego Garcia nazývat pozemským rájem – pro lidi, faunu i floru. A jako Evropané bychom se nemuseli stydět, že pokračující kolonialismus, pošlapávání lidských práv a výsměch mezinárodním úmluvám zcela degraduje naše pojetí demokracie a práva v očích většiny obyvatel naší planety.

Další informace - Deník Referendum