30 let se těším na svobodnou architekturu, jakou je Tančící dům, která oživí pražskou vertikálu mezi nebem a zemí. Je mi moc líto, ale nová budova filharmonie na Vltavské je z více hledisek omyl. Pojďme si to postupně kriticky rozebrat z hlediska ceny, místa a stylu. Odpůrci kritiky ať to raději nečtou ;-)

Začněme přízemně od ceny
Jak se již ukazuje, v zadání soutěže v roce 2021 uvažovaných 5,7 miliard bude na filharmonii blížící se velikosti Paláce kultury málo. Petr Hlaváček, současný kandidát STAN na primátora, dva týdny po vyhlášení výsledků soutěže zvedl předpokládanou cenu z loňských 4,9 na 9,4 miliard a připočetl i 2,4 za přípravu území, která prý v původní ceně nebyla zahrnuta, a dostal se na 11,8 miliardy. S projektovými pracemi za 0,8 jsme v součtu za 12,6 miliard bez daně. Číslo je to vysoké, ale dle mých informací Hlaváčkem prezentovaná suma stále neodpovídá skutečnosti a bude ještě i v současných cenách dvojnásobná. Pařížská filharmonie stála před inflací, tedy před 7 lety, 10 a Labská v Hamburku dokonce 23 miliard Kč. Po započtení letošní inflace ve stavebnictví budou náklady spojené s výstavbou filharmonie na Vltavské okolo 30 miliard korun. Je myslím vhodné si nechat udělat několik nezávislých odhadů ceny, aby nedošlo po zpracování veškeré dokumentace při výběru dodavatele k "překvapení".
Rozlehlost a dopravní komplikovanost Vltavské, kam se s přehledem vejde celý Palác kultury a kam by se Rudolfinum stejně jako Labská filharmonie vešly třikrát, je jednoduchou příčinou, proč zde stavět není ekonomicky dvakrát úsporné a vede k předimenzovanosti celého projektu, jak v jeho zadání (tři sály 1800, 700 a 500 míst, hudební knihovna, škola, kreativní a co-working prostory, nahrávací studia, restaurace, kavárna, obchody a parkoviště pro 300 míst), tak ve vlastních návrzích, kde se žádný z 19 soutěžních návrhů nevešel do soutěží předpokládané ceny. Soukromý investor by takové návrhy diskvalifikoval a soutěž zrušil.
Nejde mi o to, že by se mělo na kultuře šetřit, ale že magistrát vědomě či z neznalosti, nevím, co je horší, nepočítá s reálnými čísly. To může ve výsledku celý v podstatě chvályhodný záměr výstavby nové filharmonie znevěrohodnit a politicky pohřbít. Peníze ale nejsou nejdůležitější, z hlediska smyslu domu a potažmo našeho světa, ve kterém žijeme, je důležitější urbanistická poloha a architektonický vzhled filharmonie.











Vltavská
Vltavská je místo, které pražská magistrála na konci 70. let urbanisticky deurbanizovala, tj. zničila, stejně jak protější Těšnov. Mimoúrovňová křižovatka a komunikace dálničního typu jsou dnes již z mnoha důvodů mrtvým modernistickým modelem. Záměr zvelebit Vltavskou v souvislosti s výstavbou nové čtvrti Bubny Zátory je skvělý. Problematické ale je tuto minimálně třímiliardovou investici do transformace magistrály přehrát spekulativně na město a na stát ve starém tunelářském duchu „investice státu, zisky developerům“. Nová obytná čtvrť s 25 tisíci obyvateli v centru pražského tepelného ostrova, kde je z celé Prahy největší vedro, kde nejméně fouká a prší, by totiž ke svému štěstí ze všeho nejvíce potřebovala průvětrný koridor od Stromovky přes Štvanici na Vítkov nejen nezastavět, ale i „zmodrozelenit“ a ochladit vodním kanálem a parkem pro každodenní radost a rekreaci. Výstavba nové globální turistické destinace, jakou filharmonie evidentně touží být, dále zvýší dnes již nedostupné ceny v Bubnech plánovaných bytů, které díky tomu, místo aby pomohly řešit pražskou bytovou situaci, přispějí naopak v tvorbě portfolia luxusních investičních bytů, kde zpravidla ani nikdo nebydlí.
V nejbližším kontextu pozemek filharmonie, který je na východní straně ohraničen železničním Negrelliho viaduktem, na západní magistrálou se sto tisící auty za den a s prašnou výstavbou nové čtvrti v zádech na severu, není klidné meditativní místo vážné hudby. Pražský hrad odtud vidět prakticky není a nízké výhledy na pražské panorama s bezmála 2km vzdálenými věžemi Týnského chrámu bez potřebného nadhledu, jaký je z Petřína či z Letné, nic nezachrání. Vltavská na magistrále u Hlávkova mostu má svou polohou a velikostí blízko k Paláci kultury na předpolí Nuselského mostu, jehož se stane dvojníkem a konkurencí, co se týká funkce i velikosti. Jenže v tom je i další háček, Praha nepotřebuje obdobu Pakulu na magistrále, aby ten první ve finále zkrachoval.






Architektura
30 let čekám, kdy začneme stavět město 21. století, přirozeně a zdravě, bez megadomů, zbytečných hektarů dlažeb a prázdných skleněných fasád. Nechápu ten vtip, proč má filharmonie formu kosočtverečné sjezdovky z dlažebních kostek a připomíná tatranský hotel s lesem holých nerezových špejlí, či domeček z karet. Kdo jsou na vizualizaci ti lidé na strmých terasách a co tam dělají?
Soutěžních 19 návrhů lze rozdělit do tří základních skupin. Hranaté, kulaté a zvlněné ve vzájemném množstevním poměru 7:5:6. Vítězný návrh byl jediný špičatý, což jej odlišuje od ostatních, které jsou si v mnoha ohledech kombinace minimalismu a dlouhých oblých tvarů vzájemně podobné. Neuměl bych je autorsky určit, není zde žádný na první pohled poznatelný Gehry, Libeskind či Kaplický. Co mají ještě prakticky všechny návrhy společné je, že jsou hmotově dvakrát až třikrát mimo měřítko Prahy a díky tomu s ní žádný nerezonuje a trčí z ní jak pověstné péro z gauče. Psycholog by to pravděpodobně uměl nějak trefně charakterizovat z hlediska osobního nastavení jedince či společnosti, která si vytváří takovéto obrazy své sebereprezentace. Něco jako sebestřednost a odtažitost a nezájem o okolí. Přitom jestli je něco na pražských architekturách úžasné, že na sebe vzájemně citlivě reagují. I když jako druhý Palác kultury asi i návrhy nějakou odezvu mají, jen to není zrovna ta citlivost, kterou myslím. Je škoda, že porota do soutěže pustila jen týmy stylově ustrnulé v 20. století. Je otázka, kdyby byl mezi soutěžícími někdo cíleně kontextuální, jak je dnes konečně zase aktuální, zda se mu podaří do urbanismu křižovatky na Vltavské nějak srozumitelně zapojit, jak to se samozřejmostí sobě vlastní zvládly již výše zmíněné Národní divadlo, Rudolfinum či Obecní dům. Nebo mé oblíbené ČKD na Můstku či Tančící dům, které všichni mají svou vlastní identitu, se kterou do okolí zapadnou bez zbytečných kontrastů a naschválů.



Přirozenost
Dnes je v duchu Nového urbanismu moderní stavět z tradičních materiálů a kontextuálně citlivě. Myslím, že kouzlo spočívá v práci s měřítkem, kdy dům je v traktování hmoty a oken do jisté míry analogický k okolí, zatímco v architektonickém detailu si vede svou vlastní řeč, kterou vypráví v dialogu vlastní příběh, zapojený do frázování, rytmizace a průhledů sousedních architektur a dodává mu další novou fazetu celkového ansamblu, jak to nazývá profesor architektury Miroslav Šik.
Ideálně kontextuální místo nové filharmonie v historické logice výstavby Prahy není na magistrále, ale na Hradebním korzu. Ne na Vltavské, ale na konci Revoluční třídy, kde je nutno finálně po 200 letech správně dramaticky vypointovat stále ještě bezejmenné náměstí na předpolí Štefánikova mostu v návaznosti na Národní třídu a na Příkopy, kam se vejde přesně ve velikosti, jakou Praha unese, a kde se stane kompoziční protiváhou Národnímu divadlu a dotvoří náhrdelník pražských hudebních sálů na Starém Městě ve vzájemné synergii s Rudolfinem a Obecním domem a všemi hotely, restauracemi a kavárnami, co jich tu jen je.
Závěrem mi dovolte vlastní ilustraci. S kolegou Peterem Balharem jsme před sedmi lety sepsali a pak i knižně v nakladatelství Togga vydali ilustrované sci-fi urbodrama Náměstí Sametové revoluce, které se zabývá přirozenou architekturou světa Prahy 21. století. Zde je náš návrh na novou Pražskou filharmonii na konci Revoluční třídy. Přirozenost architektury je genetický kód, který je nejvyšší čas znovu objevit a nezavírat před ním naše modernismem zalepené oči.