Jak se pozná? Proč bychom měli vědět v čem se liší modernismus od postmodernismu a brutalismus od stylu hi-tech? Úvod do chronologie a návrat do historie moderní architektury.


.



První českou budovou významně ovlivněnou postmodernismem je dle Památkového katalogu Národního památkového ústavu dům ČKD na Můstku z roku 1983, zatímco nová odbavovací hala Hlavního nádraží z roku 1978 je dle katalogu významnou realizaci ve stylu hi-tech, stejně jako Transgas, který má ještě i prvky brutalismu, stejně jako obchodní dům Máj z roku 1975. A co známý červený Prior v Pardubicích otevřený v létě 1974 s osmibokými okny s režnými cihlami vyzdívaným skeletem, to přeci není brutalismus, jak píší na Wikipedii?

Pro metodologický pořádek v uměleckých „ismech“ je důležité, jak je který styl definován, jaký je rozdíl mezi modernismem a postmodernismem, nebo mezi brutalismem a hi-tech. Vnější vizuální znaky architektury a designu vypráví příběhy světonázorových proudů, stylů, slohů či trendů a mód. Pro čtení architektury jsou významným poznávacím znamením, klíči, které od sebe rozlišují jednotlivé generace a kulturní kmeny. Jsou pozoruhodnými svědky civilizace a míry pokroku. Ztráta orientace v jednotlivých znacích, barevnosti a symbolech vede velmi rychle i ke ztrátě kolektivní paměti a v orientaci odkud a kam jdeme. Naše sklerotické zapomínání vede pak neodbytně k potřebě opakovaného připomínání v podobě neostylů, které v podobě revivalů objevují staré poznatky. Je pozoruhodné, jak v současném, kolikátém již!, znovu probuzení z nefunkčního snu o automobilovém městě, dochází ke znovuobjevování a studiu archaických stavebních struktur, jak o tom psal v roce 1973 Jiří Ševčík v eseji „Hledání nového řádu“, kde odkazuje na Le Corbusiera, Picassa a Cézanna, kteří byli inspirováni starými kulturními centry ve Středomoří. A nebo na „... Japonsko, které si uchovalo jednotnou kulturu, a tedy schopnost zacházet s tradiční architekturou přirozeně.“

Pro pochopení dynamiky a smyslu poválečné architektury, ale i poválečných dějin a naší současnosti, je naprosto zásadní rozlišit modernismus od postmodernismu. Je to jak rozeznat historismus od secese, nebo gotiku od renesance. Nebo jazz od rock´n´rollu. Mrzí mne, že se to na školách u nás ani ve světě prakticky moc neučí. Zatímco rozeznáme jednotlivé taxonomické řády, čeledi a rody zvířat a rostlin, s přehledem poznáme kočku od psa a jablko od hrušky, postmodernismus od modernismu ne.

K čemu by nám to mělo být dobré?
Celkem jasně by nám to napovědělo, v čem se liší svým světonázorem dědeček od pradědečka a v čem se liší dnešní děti od svých rodičů a prarodičů, v čem se liší generace X, Y a Z. Tím, že se vytratila schopnost rozeznat od sebe modernismus a postmodernismus, zákonitě jsme v 90. letech spadli do opakování starých zlozvyků a chyb v podobě neomodernistických mega obchodních a administrativních center a mrakodrapů nastojato či naležato, jak z 50. let v Americe. A ti duchem „mladší“ se posledních 14 let točí v hipsterském retro kolotoči napodobující postmoderní hippies s celou plejádou veselých znaků, barev a životních postojů, které končí ve stejně žvanivém chaosu, jak generace dnešních důchodců na konci 80. let. Svět, a nejen ten náš český, se před 33 lety zacyklil a usnul. Historie skočila do programu „bezčasí“.