Generační periodizace je jednoduchý klíč k pochopení moderní architektury. V posledním blogu jsem nadhodil otázku prvního postmodernistického domu v Čechách a v čem se liší modernismus od postmodernismu a brutalismus od hi-tech. On je mezi nimi diametrální rozdíl ve vzhledu, ale hlavně ve smyslu, který zobrazují. Pojďme si udělat nejprve příruční pořádek v termínech a periodizaci, jak se mi lety osvědčil, ať se vyhneme nedorozumění.





Pojďme se pro praktickou jednoduchost shodnout, že moderní architektura je architektura z období moderních dějin, tj. od pádu Bastily v roce 1789 do dnes. Je to doba, která se zřejmě ne náhodou kryje s úžasným dynamickým procesem změn a růstu civilizace na celém světě. Doba, kdy se díky vzrůstu počtu lidí slily více méně odděleně probíhající lokální události do jedné velké. Doba, kdy praskly obruče mikrosvětů malých dějin, aby se spojily do jednoho globálně komplexního celku. V moderních dějinách, jak dobře vidíme v architektuře věrně zrcadlící místo a čas svého vzniku, dochází díky překotnému rozvoji na všech myslitelných úrovních k systematickým změnám života, kdy životní postoje nové generace jsou často zcela jiné, než té staré, předcházející, což je hnacím motorem periodizace moderní architektury až do dnešních dnů. Žijeme kolotoč permanentní revoluce: století páry, století benzínu a století elektroniky.

Co je pro mladé radost a zábava, pro staré může při jisté míře nepochopení být bolestná změna ztráty jistoty a sebevědomí. Co je pro mladé nuda a otrava, pro staré je potvrzení jejich identity. Z toho mohou pramenit nedorozumění nejen soukromá, ale co je kruté, i nedorozumění obecně společenská, mezinárodní a celosvětová. To přirozeně není ničí cíl, je to jen ta nechtěná bolestná součást změn a pokroku, kdy porodní bolesti nevyhnutelně a nezávisle probíhajících přerodů drtí vše, co se jim dostává do cesty. Člověk je sám proti tomu, připusťme, objektivně bezbranný. Jediné co pomáhá, je být tzv. v obraze, permanentně zkoumat, učit se a vědět, co a proč se právě děje a co je čeho příčinou. Naše porozumění okolnímu světu umožňuje vyhnout se karambolům a jít tzv. s dobou, nebát se jí, ale raději se z ní radovat, jak z nového dne, nové hudby či nového jídla, které jsme dosud neokusili. Ony tu moderní dějiny a jejich architektura nejsou proto, aby nás ničily. Naopak, vše co se valí kolem nás a spolu s námi vpřed, jak řeka tekoucí korytem času, má svoji hlubokou a fascinující vesmírně gravitační logiku, která je testem vnímavosti a příčinou našich pocitů úžasu, dojetí a pochopení vyjádřených citoslovci jé, ach a hehe.

Zažívaný kolotoč vývoje se, jak známo, pohybuje po spirále, která krouží okolo pomyslné osy smyslu světa a naší identity. Osa vede z minulosti do budoucnosti a my okolo ní matematicky logicky a neodvratně rotujeme v periodě dvaceti let na generaci. Jsou to ty pověstné osmičky a devítky, které nás pravidelně a celkem drsně udržují ve střehu, že historie fakt neskončila koncem studené války v roce 1989. Skvělým a věrným zrcadlem dějin je krom historických milníků v učebnicích dějepisu i vzhled našich domů, které se každé dvacetiletí mění a adaptují na naše reálně změněné potřeby a ideály. Zatímco v 19. století jsme schopni z hlediska architektonických stylů od sebe zřetelně rozeznat klasicismus, empír, biedermeier, romantismus, historismus a secesi, ve 20. století mluvíme o purismu, funkcionalismu, modernismu, postmodernismu a neomodernismu, v současném 21. století žijeme od ekonomické krize 2009 další neo vlnu neopostmodernismu. Svět se už druhou periodu zacykluje, což je varovné.

Snad to pro úvod do moderní chronologie architektury stačí, aby se nám moderní architektura nepletla s modernismem a postmodernismem, o kterých bude dál řeč. Chápejme je taxonomicky biologicky jako dva ze zatím 12 architektonických slohových "řádů" spadajících do "třídy" moderních dějin.