Oslovil mne dopis Jiřího Černického, který citlivě a s rozvahou popisuje, proč odchází z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Během posledních let jsem učinil rovněž pár odchodů z více méně veřejných míst, zřejmě proto ta rezonance.

Z obsáhlejšího dopisu Jiřího Černického vybírám:

„Vše se, mám pocit, zrelativizovalo, rozmělnilo a vaříme z něčeho, co skoro neexistuje, prostě kvalitu (když to zjednoduším) má potom takřka vše, a to přeci není pravda. Jaká je tedy úloha pedagoga, když vše, co student udělá, má v podstatě relevantní kvalitu, takže nezbývá než si zatleskat, jak jsme to s Michalem viděli na jeruzalémském Bezalelu. Často také vnímám, že pedagogové tímto jakoby přestávají učit umění a stávají se spíše amatérskými psychology, kteří mají za úkol vytvořit pro studenty žádoucí komfort. Pokud učitel onen komfort naruší například „kritickou“ reflexí studentské práce – musí být setsakramentsky opatrný, nebo se mu opět vyčte nekorektnost. Přitom student prý samozřejmě kritiku na první pohled vyžaduje, avšak řádně zabalenou do jím navrženého balícího papíru. S tím se těžko smiřuji. Zvýšením komfortu, relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme – spíše naopak, necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince, kteří povětšinou přestanou dělat umění hned po opuštění školy. Já mám naopak stále nutkavější puzení být přísnější a neustále bych zvyšoval hlas, aby se tato bramboračka bez chuti řádně okořenila. To je však zastaralé a nekorektní řešení, a proto s úlevou odcházím, do reality, která taková přirozeně je.“







Kritické myšlení je základ, který musí, dle mého názoru, škola poskytnout. Probíhající relativismus je jak proud vody podemílající základní hodnoty. Z popisu situace na VŠUP mám podobný dojem jako například z památkářů a kunsthistoriků, kteří dnes stále ještě nehodnotí kvalitu poválečné architektury, ale v rámci svého pohodlí a falešné objektivity z ní dělají archeologickou vrstvu, kde je - nízké a vysoké - vše rovno.

Podobné rozpaky mám z pražského Institutu plánování a rozvoje, IPR, který hodně mluví o udržitelnosti a participaci, ale současně s tím zastavuje Masaryčku, Florenc a Bubny. Místo aby centrum ochladil parky, staví zde sklo-betonovou pec, které ohniskem a pointou bude obří Vltavská filharmonie.

Loni jsem odešel od Pirátů, kteří uvízli v mělčině názorového bezvětří, oportunisticky koalují se SPOLU, aby se konečně zbavili své původně kritické sociální a ekologické identity, jako nějaké zbytečné přítěže, která jim brání v podílu na moci.

A do čtveřice, letos na apríla jsem po 18 letech přestal diskutovat na Archiwebu, když mi už po xté redakce zablokovala komentář. Tentokrát k pozoruhodné stavbě Zubního centra Roudenská v Českých Budějovicích od Michala Trpáka, která je jednou z mála současných organických architektur u nás. Mám rád tuto svobodnou bioarchitekturu včetně nejistoty, zda je více futuristicky kosmická, tradiční nebo prehistoricky přírodní, zda je více Kaplický, Gaudí nebo Dogoni. Nemám rád cenzuru, je protiústavní.

Současná doba pod pláštěm svobody a momentálních autentických zájmů a potřeb, či pouhé nevědomosti a lenosti relativizuje základní hodnoty. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Možná mé asociace s Černického dopisem VŠUP prakticky nesouvisí a jde jen o náhodné korelace. Ale děkuji za impuls, někdy se věci propojí, jak kruhy na hladině od vrženého kamene.