Je hezké, že developer RSJ sídlící v čínském Florentinu by rád, jak říká, na konci Revoluční na předpolí Štefánikova mostu postavil ikonickou stavbu, jako je Tančící dům. Důvodem, proč se to ale se vší pravděpodobností nestane, je chybějící regulace.

Vždy, když slyším někoho se zaklínat Tančícím domem, zbystřím. Je to jak opakující se mantra, která je ale v naprosté většině případů pouhé alibi k vlastní sebe prezentaci a bezohlednosti k okolí. Důvody, proč si Tančící dům stále drží náskok před konkurencí, dopodrobna popsal v roce 2022 jeho developer Paul Vincent Koch na svém zdejším blogu. Já se o to pokusil v roce 2021 v blogu zde. Kvalitní architektura není v exhibicionismu stylem „jen já jsem letadlo“, ale především v chápavém vztahu ke kontextu a v upřímném a srdečném zájmu o okolí. Dnešní nedostatek vědomí souvislostí je důsledkem toho, že Praha od války rezignovala na tvorbu regulačních plánů, komponování ulic a náměstí a tak stále neumí vytyčovat uliční čáry a korunní římsy s ohledem na osy ulic a okolní zástavbu.

Předpolí mostu nemá, nechápu proč, dokončenou platnou regulaci. Je zřejmé, že je nejprve nutno zrušit zdejší parkoviště a okružní sjezd do podjezdu, což umožní, jak byly dříve Eliščiny lázně, dotáhnout východní frontu Revoluční až k mostu. Až potom lze začít komponovat a stavět na místě nesmyslné mimoúrovňové křižovatky jednotlivé domy a konečně po sto letech dokončit celkové panorama Petrského nábřeží. Nové polootevřené náměstí je předurčené, stejně jako Křížovnické, Palachovo či Curieových, pro kulturní stavbu významu Pražské filharmonie. Vzhledem k tomu, že tento nábřežní nedoraz vnímám společně s vyhořelou Staroměstskou radnicí a prázdnem po Stalinově pomníku za tři neuralgicky bolavá místa pražské památkové rezervace, sepsal jsem v roce 2015 seriál na blog a následně i vydal knihu Náměstí sametové revoluce. Pro srovnání si prohlédněte následující ilustrace, jak je soutěž zadána a co dané místo nabízí za jedinečnou příležitost, kterou Praha, respektive IPR, ČKA a organizátoři soutěže nechávají ladem.

Soutěž na nový dům v Revoluční 30 na místo nešťastného návrhu Evy Jiřičné, jak je zadána, se vší pravděpodobností opět nic nevyřeší a skončí neméně rozpačitě. Nejde totiž o jeden dům, ale o celé náměstí a celé tzv. hradební korzo od Národního divadla přes Můstek a náměstí Republiky. Jde v důsledku, jak podprahově cítíme, nejen o nějaký expertní kompoziční úkol, ale o celkovou kulturní ambici Prahy a její obnovené sebevědomí.