V poslední době se v souvislosti s příručkou ministerstva školství Kultura genderově vyváženého vyjadřování často mluví o jazyce mužů a žen. V podstatě se problém dá rozdělit na dvě roviny: Zaprvé jde o to, jak se rozdíly mezi pohlavími zrcadlí v našem jazyce, zadruhé pak o to, v čem se liší vyjadřování mužů a žen. Zatímco první pohled poukazuje na to, že způsoby našeho vyjadřování spoluutváří to, v čem žijeme a jak věci vnímáme, druhý pohled ukazuje na rozdílné vidění společnosti a světa kolem nás skrze jazyk u mužů a u žen.

Chtěl bych se zde věnovat především druhé rovině problému, neodpustím si ovšem několik poznámek ke zmiňované příručce a reakcím na ni. Stalo se určitou módou, zejména u autorů, kteří se rádi staví do role ochránců tradičních hodnot a potažmo i jazykové úrovně, kritizovat podobné pokusy s poukazem na fakt, že jazyk tím trpí. Nejsem rozhodně zastáncem jakékoli jazykové regulace a dekretování toho, jak má kdo mluvit, ale nechápu, co je špatného na upozornění, že určitá nerovnost mezi pohlavími se může odrážet i v tom, jak mluvíme, a co víc, že určitá nerovnost může být naším vyjadřováním vytvářena.

Dokud se jedná o doporučení, je na každém z nás, aby se s vědomím možných rizik podle takové informace zachoval. Ochránci „čistoty jazyka“ můžou být v tomto ohledu úplně klidní; jazyk je velmi demokratická instituce a v běžném užívání se neuchytí nic, co by kolektiv mluvčích užívat nechtěl. Být politicky korektní se v očích některých „aktivistů za zdravý rozum“ stává synonymem pro nadávku. Neuvědomují si, že se v drtivé většině případů jedná o způsob, jak být zdvořilý a v komunikaci k druhým citlivý. Asi by si nikdo z nich dnes na veřejnosti nedovolil nazývat někoho politicky nekorektními označeními „negr“, „kripl“, „tlusťoch“ nebo „buzerant“ stejně jako si například nedovolíme někoho váženého a vysoce postaveného titulovat veřejně jako „blbce“. A přitom všichni víme, co ta slova znamenají. Proč tedy nenazývat „věci pravými jmény“? Protože je to prostě necitlivé a neslušné. Vůbec zde neuspěje argument, že takto nazývaný sám pro sebe dané označení někdy používá (vážená profesorka na univerzitě, když si zapomene poznámky v kabinetě, může o sobě říct, že je „blbá“, ale jak bychom asi reagovali, kdyby ji nějaká bystrá studentka předběhla řkouc: „paní profesorko, vy ste ale blbá, zapomněla jste si poznámky“).

Vraťme se ale zpět k původní otázce: jak dnes mluví české ženy v porovnání s českými muži? V čem se liší jejich vyjadřování a co nám to o rozdílu mezi pohlavími říká? Asi jediný způsob, jak takovéto informace zjistit, je podívat se do korpusů. Jazykový korpus (viz www.korpus.cz) je obecně soubor textů jazyka, který je převeden do jednotného elektronického formátu, v němž je možné vyhledávat slova a jevy na základě různých dotazů a zjišťovat jejich frekvenci. Můžete tak zjistit, jak jsou frekventovaná některá slova, která z variant, nad nimiž váháte, v úzu převažuje apod.

Velmi časté a ve světě i u nás nejrozšířenější jsou korpusy psaného jazyka. Jejich výhodou je velký rozsah (mají stovky milionů slov), který umožňuje pozorovat jazyk na velkém vzorku a činit spolehlivější závěry. Avšak nás tady zajímá běžná konverzace. Korpusy mluveného jazyka jsou mnohem pracnější, a proto i řádově menší. Chcete-li zjistit, jak se v Čechách skutečně mluví, musíte nahrát dostatek rozhovorů v neformální až intimní rodinné či přátelské atmosféře, jejich záznamy přepsat a zkontrolovat, což je velmi pracné a nákladné. Navíc si nemůžete pomoct tím, že byste do takového korpusu zařadili čtení zpráv z rozhlasu nebo televize, protože se v těchto případech jedná v podstatě o jazyk psaný, který byl někým pouze přečten.

Naše největší korpusy mluveného jazyka spravované Ústavem Českého národního korpusu FF UK mají celkem 2 miliony slov, přičemž se dbá na to, aby v nich byli rovnoměrně zastoupení mluvčí obou pohlaví, různého vzdělání, stáří i nářeční oblasti (nahrávky se týkají pouze oblasti Čech, na Moravě vznikají podobné korpusy mapující tamní situaci). Co zjistíme, nahlédneme-li zběžně do těchto korpusů a spočítáme frekvence jednotlivých jevů s ohledem na to, zda je užívají muži nebo ženy?

Pokud porovnáme projevy mužů a žen v domácím prostředí nebo při přátelském posezení a odhlédneme-li od odlišností, které se týkají jmenného rodu, kde mluvčí nemá možnosti na výběr (já jsem byl × já jsem byla), můžeme konstatovat, že jazyk mužů a žen vypovídá hodně o našich rozdílných zájmech, pohledech na svět, způsobech vyjadřování atp.

Muži mají spíš tendenci přednášet a vytvářet „teorie“, o čemž svědčí vysoká frekvence spojek pokud, čili, nebo slov jako problém, podstata, spojení ve fázi, a tak dále, na druhou stranu. Vedle toho ovšem do svých projevů zhusta na rozdíl od žen inkorporují vulgarismy vole, na hovno, v prdeli ad., pouze u mužů se objevuje poznámka přepisovače nahrávky „říhnutí“. Na druhou stranu pro ženy, podle tohoto velmi povrchního průzkumu, jsou typické kontaktové funkce jazyka: hmm, no, viď, oslovení mami, babi, tati, Evi, Kamilo. Fakt, že na rozdíl od mužského v podstatě monologického přednášení dochází na empatickou a emocionální reakci v rozhovoru dokumentují vysoké frekvence spojení jako no prosim tě, ježiš, aha, fakt strašný apod.

Jako muži se snažíme působit exaktněji, o čemž svědčí vyšší frekvence číslovek (sto, tisíc), častá jsou technologická, vojenská a politická témata: web, doména, četa, stránka, počítač, střílet, vojsko, Topolánek, do politiky, osobní vlastnictví, společenská změna atp. Vedle toho ženy si mnohem víc povídají o rozhovorech, které vedly: a já řikám, vona dycky, mi řiká jedna moje kamarádka. Tématicky se rozhovory častěji než u mužů točí okolo dětí, domácích prací a ženských potřeb, což dokazují vyšší frekvence slov jako zalejvat, školka, koupit, skořápka, koprovka, za tři stovky, voňavka apod.

Je potřeba zdůraznit, že se nejedná o žádný komplexní a sofistikovaný průzkum rozdílu v řeči mužů a žen, ale pouze o drobnou ukázku toho, jak je možné se na podobné problémy nezaujatě podívat. Drtivá většina naší slovní zásoby je společná pro muže a ženy, příklady uvedené zde jsou pouze ukázkami těch největších rozdílů ve frekvenci užívání.

Jaký obraz takováto krátká sonda o nás a postavení žen v naší společnosti podává? Kromě obvyklých stereotypů (muži se v průměru pokoušejí působit jako racionálnější, jsou hrubší a víc techničtěji zaměření, zatímco ženy působí emocionálněji a empatičtěji) se můžeme ptát: proč je debata o domácnosti a výchově dětí stále doménou žen? Např. tvary sloves kupovat a nakupovat výrazně převažují v projevech žen; školení je slovo užívané častěji muži, ale škola a školka, nemluvě o slovu dítě, říkají častěji ženy. Nemůže to být tím, že práci, koníčky a přátele mají muži a ženy v průměru společné (baví se o tom zhruba stejně často), ale domácnost a starost o potomstvo stále připadá pouze na ženy? O tom, do jaké míry je tato dělba nutná, přirozená nebo spravedlivá, nechť si udělá obrázek každý sám.