Minulý týden konečně vyšla v nakladatelství Karolinum už dříve avizovaná Mluvnice současné češtiny. Pro nás, autory, to není svátek jenom proto, že jsme na tomto díle pracovali s přestávkami víc než čtyři roky (v průběhu nichž došlo ke dvěma svatbám a dvěma odchodům na mateřskou), ale také proto, že relativně útlá knížka (350 s.) obsahuje tisíce dosud nikde nepublikovaných údajů o jazyce a jeho užívání, které všechny bylo třeba ověřit v rozsáhlých korpusech mnoha někdy velmi složitými dotazy a metodami, bylo třeba provést spoustu rešerší v odborné literatuře a několik vyčerpávajících a nekonečných korektur.

Věříme ovšem, že to stálo za to: Mluvnice současné češtiny je vůbec prvním popisem toho, jak jazyk skutečně vypadá (zatímco předchozí gramatiky se vždy zaměřovaly pouze na to, jak by jazyk vypadat měl). Je proto kompletně založená na studiu rozsáhlých vzorků jazyka - korpusů - které podávají reprezentativní obraz o našem současném úzu. V neposlední řadě se jako vůbec první příručka tohoto druhu systematicky snaží popisovat nejen psanou, ale také mluvenou češtinu, která dosud zůstávala trochu stranou zájmu gramatiků a přitom je naší nejvlastnější mateřštinou.

Mluvnice je koncipována od začátku jako dvoudílná: první díl, na němž se podíleli kromě mě V. Kodýtek, M. Kopřivová, D. Kováříková, P. Sgall, M. Šulc, J. Táborský, J. Volín a M. Waclawičová, se zabývá téměř všemi klasickými disciplínami jazykového popisu od fonetiky, přes lexikologii a slovotvorbu po tvarosloví a stylistiku. Druhý díl, který vzniká na MFF UK pod vedením prof. J. Panevové, bude popisovat větnou stavbu.



V rámci propagace naší mluvnice jsem byl dotázán jedním kamarádem novinářem, jestli je „současná česká společnost - jazykově dosti konzervativní - připravena na mluvnici tohoto druhu“. Odpověděl jsem, že vydání mluvnického popisu - jakkoli se nejedná o úplně běžnou záležitost (poslední mluvnice češtiny byla vydána v polovině devadesátých let) - není nějak společensky kontroverzní projekt, takže nevidím důvod ke znepokojení. Většina lidí si sice mylně ztotožňuje mluvnici s pravopisem, který vždy vyvolává bouřlivé diskuse, ale ani tak jsem neměl pocit, že by gramatický popis jazyka mohl vyvolat nějaké větší vzrušení za hranicemi české lingvistické komunity. Až po chvíli mi došlo, že otázka vlastně míří trochu jiným směrem.

Mnoho generací pěstovaná představa, že existují příručky, které mají rozhodující slovo v otázkách jazykové správnosti, v nás utvrdila přesvědčení, že každá nová mluvnice znamená automaticky reformu jazyka. To je samozřejmě postavené na hlavu: mluvnice je popisem jazyka a ne naopak, aby se jazyk ohýbal podle toho, jak si gramatici usmyslí.

Samozřejmě, nemůžeme vyloučit, že naše mluvnice nezapůsobí na někoho tak, že se bude snažit úzkostlivě přizpůsobit své obvyklé jazykové chování tomu, co je v ní napsáno; bude to ale každopádně spíš rarita. Podstatnější je, že Mluvnice současné češtiny je popisem jazyka, nikoli předpisem toho, jak by se mělo mluvit. Nesnaží se tedy někomu vnutit svoji představu toho, co je „správné“ a co „špatné“, pouze říká, jaké jevy užíváme v jakých situacích a jaké jevy jsou naopak marginální. Všechny tyto informace jsou odvozeny od výše zmíněného korpusu a každý čtenář si je s trochou vytrvalosti může v něm sám ověřit (jdeme tedy na rozdíl od dřívějších gramatiků, kteří si vystačili s vlastním povědomím, poměrně otevřeně s kůží na trh). Píšeme-li tedy v mluvnici o variantních tvarech, např. kupuju vs. kupuji, nebo (oni) sází vs. (oni) sázejí vs. (oni) sázej, snažíme se čtenáře pouze informovat o tom, co se jak kdy a kde užívá. Konečné rozhodnutí o volbě varianty je však vždy na něm, příručka tohoto typu mu může podat „pouze“ co možná nejvíc relevantních informací. Kupříkladu takhle:

Slovesa časovaná podle vzoru sází (např. nabízet, vycházet, vracet (se), vytvářet apod.) se v 3. os. množného čísla užívají takto:
Psaná čeština: 7 % (oni) sází, 92 % (oni) sázejí, méně než 1 % (oni) sázej
Mluvená čeština: 6 % (oni) sází, 10 % (oni) sázejí, 84 % (oni) sázej

Tam, kde jsme neměli dostatek jazykových dat, to poctivě uvádíme. Dále v předmluvě výslovně upozorňujeme na to, že údaje o mluvené češtině se vztahují k situaci v Čechách (příp. na západní Moravě), protože pro východní část území ČR nemáme zatím dostatečně velké korpusy mluveného jazyka.

Možná byste se teď mohli ptát, k čemu takový popis, který nám neříká, jak máme „správně“ mluvit a psát, vlastně je. Mít možnost výběru je vždy složitější než dostat příkaz. Předchozí mluvnice po uživateli nechtěly nic víc než poslušnost, nyní se po něm chce samostatné uvažování. To samo o sobě je podle mě pozitivum, proti tradiční preskriptivní mluvnici má ovšem popis stavu ještě další výhody. Chyba byla zejména v tom, že tradiční přístup "doporučoval" pouze jedny prostředky, tj. ty tzv. spisovné, pro všechny situace. Když mi záleží na tom, jak bude můj projev přijat, musím zjistit, co je v dané situaci běžné (stejně jako je dobré vědět, co na sebe, když jdu do neznámé společnosti). Pokud totiž mluvčí svůj projev formuluje ve shodě s obecným územ dané situace (takzvaně se trefí do vkusu), neriskuje tolik, že jeho projev bude vnímán negativně nebo že se posluchači víc zaměří na to, jak svoje sdělení řekl, než na to, co skutečně chtěl sdělit. Jestliže ovšem disponuju jenom jednou sadou „správných“ prostředků, žádnou volbu nemám, nemusím se sice zatěžovat vybíráním, ale zároveň musí v nepřeberném množství situací existovat alespoň jedna (ono jich je ve skutečnosti docela dost), kde se s těmito doporučenými prostředky nedomluvím tak, jak bych chtěl.

Nechceme jazyk jakkoli reformovat nebo měnit; naším cílem bylo pouze popsat to, co se v češtině skutečně vyskytuje. Tím, že jsme se popisu některých tzv. nespisovných jevů dlouhá léta vyhýbali, jsme je z jazykové situace neodstranili, a naopak, jejich popisem je do jazyka uměle nevkládáme. Proto se také jazyk nemůže výrazně změnit s vydáním mluvnice tohoto typu. Nikdo nezačne psát do oficiálních textů von (namísto on) jenom proto, že už nad ním nevisí příkaz nějaké staré příručky, nebo proto, že nová příručka konstatovala, že se tento frekventovaný prostředek mluvené češtiny v 6 % případů používá i v češtině psané (ovšem téměř výlučně jenom v beletrii). Ti, co si ze stávající kodifikace doteď nedělali těžkou hlavu a mluvili si, jak chtěli, bez ohledu na to, co je v mluvnicích považováno za „správné“, s vydáním této gramatiky svůj styl nezmění, a stejně tak ti, kteří úzkostlivě dodržovali zásady tzv. spisovné komunikace, nezačnou psát a mluvit jinak. To, co se před námi otvírá, je možnost nezaujatě hodnotit jazykové prostředky a přemýšlet nad způsoby jejich užívání, být tolerantnější k jazyku druhých a uvědomit si, že pro každou situaci je vhodný jiný prostředek, a naopak každý prostředek má svoji situaci, v které "je doma". Proto neexistuje v jazyce správné ani špatné, protože vše je k něčemu dobré.


PS: Pokud to milému čtenáři přišlo poněkud zdlouhavé a nejasné, může si podobné vysvětlení poslechnout zde.