Už delší dobu se odhodlávám k tomu, abych se na tomto blogu pustil do ožehavého a kontroverzního tématu českého pravopisu, které je sice v rámci lingvistiky poměrně okrajové, ale o to víc je v centru zájmu laické veřejnosti a budí spoustu kontroverzí.

Pravopis není – jak si mnozí myslí – tím, co by zaměstnávalo lingvisty především. Je to z toho důvodu, že pravopis nebo také psací soustava, není jazyk, ale pouze systém značek pro zaznamenávání promluv, který nad jazykem pouze operuje. Rozdíl mezi psací soustavou a jazykem je asi stejný, jako mezi domem a barvou jeho omítky. Omítka je to, co je vidět a podle ní často my, laici, hodnotíme, jak je který dům pěkný. Všichni ale cítíme, že to podstatné je pod ní – tvar domu, jeho funkčnost i zasazení do okolního prostředí je dáno spíš jeho vnitřním uspořádáním, než barvou fasády.

Asi nejproblematičtější a rozhodně nejvíc diskutovanou pravopisnou otázkou je psaní i a y. Dřív to bývaly dvě různé samohlásky, ovšem zhruba od doby Jana Husa se na většině českého území vyslovuje jen jedno [i]. Pokud znáte někoho, kdo říká, že slyší rozdíl mezi i a y, můžete ho přesvědčit následujícím pokusem: zkuste si nahrát z rozhlasu několik minut projevu jednoho hlasatele a pak v programu pro práci se zvukem (např. Cool edit) vystřihnout slova my a mi nebo byli a byly (jsou tak frekventovaná, že nebude problém je i v jednom projevu najít). Potom je testované osobě pusťte bez jakéhokoli kontextu v libovlném pořadí a schválně, v kolika procentech případů se trefí.

Dokud byl rozdíl mezi i a y slyšet, nebyl problém s jejich psaním, dnes se ale vlivem toho, že v mluvené češtině rozdíl zanikl, stále častěji objevují úvahy o tom, zda by nebylo vhodné přistoupit k nějaké „racionalizaci“ české psací soustavy (s ohledem na potíže, které působí zvládání složitých pravidel při výuce ve školách). V bohemistické obci o tom proběhlo několik diskuzí (a žádná nevedla k jednoznačným závěrům); největší z nich se uskutečnila v 60. letech minulého století, kde mj. zaznívaly návrhy na omezení psaní ypsilonu na slabiky dy, ty, ny. To by znamenalo poměrně výraznou změnu, která by ovšem podle některých byla vykoupena celkovou jednoduchostí a snadným zvládáním pravopisu dětmi ve školách.

Existují tedy nějaké racionální důvody pro rozlišování i a y? I po padesáti letech bychom mohli citovat výrok jednoho z účastníků tehdejší diskuze, prof. P. Sgalla, který poměrně přesvědčivě ukazoval, že „kdybychom ypsilon neměli, sotva bychom našli důvody pro jeho [znovu]zavedení“. Asi nejčastěji zmiňovaným a asi jediným skutečně lingvistickým argumentem proti navrhované úpravě je nárůst homonymie, tedy situace, kdy se dvě různá slova (např. vlivem nerozlišování i a y) píšou stejně. Pokud bychom po této úpravě napsali bít, nebylo by jasné, jestli myslíme význam 'existovat' nebo 'mlátit'. To je ovšem velmi zjednodušené pojetí: ve skutečnosti poznáváme význam slova nikoli pouze prostřednictvím jeho izolované formy, ale hlavně pomocí kontextu, do něhož je slovo zasazeno. V drtivé většině případů tak skutečně nehrozí, že by nebylo pochopitelné, jaký význam autor textu myslel.

Dobré je udělat si alespoň rámcovou představu o tom, kolika slov se případná homonymie týká. V korpusu SYN2005 je 290 tisíc různých slov (tvarů bez ohledu na velká/malá písmena) s frekvencí vyšší než 10 výskytů. Z toho
170 tisíc (téměř 59 %) jich obsahuje alespoň jednou i nebo í,
72 tisíc (tj. 25 %) obsahuje alespoň jednou y nebo ý.
(Mezi oběma skupinami je samozřejmě značný překryv, například slovo bílý je započteno v obou skupinách.)

Situaci, kdy záměnou y/ý za i/í, získáme existující slovo (jako je tomu v případě být a bít nebo mohly a mohli), registrujeme u 4220 dvojic homonymních slov (více než tři čtvrtiny z nich tvoří právě příčestí sloves – psali/psaly nebo modelovali/modelovaly). Potenciálně tedy může nejasnost nastat pouze u 1,5 % slovních tvarů (resp. u 5,9 % z těch, co obsahují alespoň jednou y/ý) a to pouze v případě, že bychom se s nimi setkali izolovaně (z kontextu bychom jednoznačně určili, o který význam jde). Z tohoto důvodu tedy nemusíme mít strach, že bychom si po zrušení y/ý nerozuměli.

Obecně navíc platí, že zdaleka největší variabilita (a tedy největší riziko nedorozumění) v jazyce je v oblasti významu, který na rozdíl od pravopisu nijak lingvisticky regulován není. Zamyslete se jenom nad tím, jaké všechny odstíny pro různé mluvčí vyjadřuje přídavné jméno červený nebo jak rozmanité významy může mít slovo hlava. Taková mnohoznačnost je samozřejmě pravděpodobnějším zdrojem nedorozumění v komunikaci než nejasnost psané formy.

Zpátky ale k pravopisu. Už výše jsem psal o tom, že pravopis není jazykem, ale pouze jeho vnější formou, kterou v podstatě můžeme libovolně měnit. Pak je tu ovšem ještě aspekt tradice. Ne vše tradiční přetrvá a zdaleka ne u všeho by to bylo dobře: tradičně směli kdysi volit jenom muži, tradiční bývala i monarchie na našem území atp. Zvyklost sice není lingvistickým argumentem, ale má něco do sebe: změníme-li významě psací soustavu, může se stát, že se poruší jazyková kontinuita a starší literatura nebude pro budoucí generace čitelná. Ono to samozřejmě není tak úplně pravda, protože Máchův Máj je stále povinnou školní četbou, ačkoli v originále by ho žádný student střední školy pravděpodobně nedekódoval (Byl pozdnj wečer – prwnj mág – // Wečernj mág – byl lásky čas). Zkrátka by se jenom rozšířil repertoár knih, které by budoucí děti četly v přepisech.

Mám-li to shrnout, nejsem ani pro jednu z možných cest: ani pro „racionalizaci“ ani pro přílišné lpění na tradici. Rozlišování i a y je sice dnes v podstatě zbytečné, ale není důvod do současné situace jakkoli silově zasahovat (slepé střevo si také nenechám preventivně vyoperovat, přestože tuším, že mi k ničemu není) a nechat jazyk svému vlastnímu vývoji. Ačkoli pravopis není součástí jazyka, chová se podobně jako jazyk, i v něm můžerme sledovat vývojové tendence (ačkoli je sešněrovaný mnohem víc než třeba tvarosloví). Tuto cestu jsme zvolili při popisu psací soustavy v naší Mluvnici současné češtiny. Čtenář se tak dozví, jaký je poměr variant poprvé vs. po prvé (204:1) nebo filozofie vs. filosofie (1,1:1) apod.

Na závěr poznámka pro diskutující: Uznejte sami, jakou hodnotu má „univerzální“ argument posměšně poukazující na to, že někdo udělal ve svém příspěvku chybu, víme-li, že se v případě pravopisu jedná o soubor sice tradičních, ale víceméně arbitrárních pravidel? Nikdo mě zatím nepřesvědčil, že by bezchybné užití české psací soustavy nějak významně ukazovalo na pronikavý intelekt diskutéra nebo zajímavost toho, co píše. Každý z nás totiž za život jistě potkal dost blbců s bezchybným pravopisem a naopak mnoho inteligentních lidí, kteří se občas do předepsaného způsobu netrefí.