Habilitační řízení není sportovní zápas
Děkanka Fakulty sociálních věd UK Alice Němcová Tejkalová nás ve své reakci na naše pochybnosti o její čerstvé habilitaci v oboru kinantropologie na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK obviňuje z šíření nepravd a namísto věcné argumentace se uchyluje k osobním útokům. Její odpověď však navzdory lamentování nad „postfaktickou dobou“ nepřináší žádná fakta, která by naše podezření o nestandardním průběhu habilitačního řízení vyvracela.
Proč zpíváme hymnu pořád stejně?
Finálový zápas amerického fotbalu, tzv. superbowl, je vždy velkolepá podívaná. Stejně jako u jiných podobně důležitých sportovních akcí v USA i zde na začátku vždy zazní americká hymna v podání některého z právě adorovaných umělců. Zajímavé je, že hymna nikdy není zpívána stejně, někdy se úprava povede, jindy míň a někdy je to tak strašné, že se to stane námětem pro parodie.
Radikální reforma pravopisu
Dnešní den přímo vybízí k hlubším zamyšlením. Autorem tohoto nejsem já, ale můj pracovitější kolega Vilém Kodýtek, který mě svojí plodností neustále zahanbuje. Slibuji, že se polepším, a opět něco vlastního v blízké budoucnosti vyplodím. VC
Investice do štrůzoku
Každému, kdo píše jazykovědný blog, bych přál, aby měl přítele a kolegu Viléma Kodýtka. Když máte zrovna časovou tíseň, zničehonic přijde od něj text, který se vám zrovna hodí „do krámu“. Následující jeho glosu zde uveřejňuju obzvlášť rád, protože pěkně ilustruje to, co se snažím už řadu let (občas bohužel marně) vysvětlovat lidem kolem sebe. A Vilémovi opět děkuju.
Můžeme v jazyce jezdit na červenou?
Dostal jsem díky Fulbrightovu stipendiu příležitost působit 9 měsíců na Brownově univerzitě v USA jako hostující profesor. Neuvádím to na úvod proto, abych se chlubil, ani pouze z toho důvodu, že tento text se vedle češtiny dotýká i Ameriky a některých jejích specifik, ale především jako svého druhu neohrabanou omluvu všem pravidelným čtenářům tohoto blogu, které jsem v poslední době z důvodů pracovní vytíženosti zanedbával. Ale zpět k tématu...
Jazyk si vytváří vlastní pravidla
Asi každý z nás se při psaní dostává do situace, že neví, jak nějaké slovo napsat nebo který tvar užít. Ačkoli jsme rodilí mluvčí češtiny, občas váháme nad tím, jestli máme říct nebo napsat abychom či abysme, taky nebo také příp. méně nebo míň.
O politické korektnosti v jazyce
V Divadelních novinách z počátku února kritizuje František Fröhlich naši Mluvnici současné češtiny za to, že nepoužívá hodnocení „správný“ nebo „spisovný“ prostředek. Vidí v tom příznak nepatřičné politické korektnosti. Už jsme byli nařčeni z lecčeho, ale že bychom měli tuhle motivaci, to jsem skutečně předtím netušil.
Vytunelované postklausovské grosstapo
Jazykový vývoj kromě toho, že je řízen svými vlastními vnitřními zákonitostmi, které je neradno usměrňovat, vypovídá i o nás samých. Máte-li k dispozici rozsáhlou databázi textů, konkrétně jazykový korpus psaných textů z různých let, můžete jazykový vývoj sledovat a zjišťovat, co bylo v centru našeho zájmu, tedy o čem jsme nejčastěji psali, co bylo nové, tedy co jsme nově pojmenovávali, a naopak, co se z našeho obzoru postupně vytrácelo.
Co je život?
Jazyk se někdy chová podobně jako přírodní živel. Nehledí na to, co si lidé myslí a co by si přáli, a prostě semele všechno, co se mu zlíbí a co se mu postaví do cesty.
Hrozí návrat komunizmu?
Za tento text opět děkuju kol. Vilému Kodýtkovi. Rozhodl jsem se ho zveřejnit, protože volně navazuje na jeden z mých starších příspěvků na vždy kontroverzní téma pravopis. VC
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
