V době, kdy skupina restaurátora Miloše Gavendy, který již není mezi námi, pracovala na opravě kamenného pláště a hlavní věže katedrály sv. Víta jsem využil možnosti seznámit se přímo na lešení s nejstarší částí naší nejvýznamnější památky. Výjimečná příležitost.

Samozřejmě i se studenty, kteří projevili o takto exkluzivní nabídku velký zájem.

Šplhali jsme vnitřkem prostorového lešení mezi opěrnými pilíři až do výše subtilních fiál. Provázeni zasvěceným výkladem památkářů Chotěbora a Měchury o historii vzácné stavby a průběhu oprav v minulosti. Nevídaná možnost sledovat restaurování kamenosochařských detailů, šetrné provádění dílčích výměn poškozených prvků i spárování tradiční technikou zaléváním olovem, vše s trpělivým výkladem Miloše Gavendy.

Na pořad přišla v roce 2000 i oprava horní části velké věže, renesančního ochozu, barokní nástavby s monumentální dvoustupňovou helmicí, navrženou po požáru v roce 1770 architektem Nicolo Pacassim. A v ten slunečný srpnový den zavolal Miloš - s pozváním na závěrečné dokončení díla restaurátora. Než půjde lešení dolů po osazení restaurovaného, čerstvě pozlaceného třímetrového obra, českého lva s dvojitým křížem ve drápech na špici katedrální věže.

Balancuješ ve sto metrech nad Prahou na úzké plošině poslední plechové podlážky lešení, kde i za klidného srpnového dne není povětří v klidu. Pevně se držíš, každý by zde byl postižen závratí. Neuvěřitelné místo. Kdesi hluboko dole pod nohami drobné hemžení na plácku Malostranského náměstí, proužek Karlova mostu přes Vltavu a celé město jak na dlani. A pak zvedneš hlavu a otáčíš se opatrně, lešení se kývá. Na severu tě nejdříve upoutá homole Řípu v popředí. Před ní industrie Kralup a Neratovic, pak i mělnická elektrárna s dýmajícími komíny, až támhle zřejmě Štětí. A oba Bezdězy a také Ralsko s hrady. Hřeben Lužických hor se špičkou Ještědu nelze přehlédnout a ještě dál, silueta Jizerských hor. Trochu vpravo pak nejdřív Kozákov a potom hřeben Krkonoš, přes opar i se Sněžkou, návazně Orlické hory. Vlevo silueta sopečných vrchů Českého středohoří. Hlavně špičatý kužel Milešovky a pak další – Buková hora, Panna, Lovoš, Bořeň a postupně řazené ostatní kupovité útvary modelující tento úsek krásné české krajiny. A ještě víc vlevo stěna Krušných hor. A na opačné straně proti slunci nelze přehlédnout sloupy páry, stoupající z věží Temelína - spojené s oblaky, jako kdyby byly právě ony zdrojem denní oblačnosti v českobudějovické pánvi. Jde z toho efektu i měřítka staveb trošku strach. A vzadu hradba pohoří Šumavy…………

Celou plochu české kotliny, chráněnou ze tří stran pohraničními horami, z toho jednoho místa přehlédneš. A když ne jinde, tak zde v té výšce nad katedrálou, nad tím vším co tušíš pod nohami Ti bezpečně dojde - jak je to maličký kousek země. Jak ve vší rozmanitosti, malebnosti a kráse je to velmi choulostivé území.

Chraň ho a opatruj i ty, který se do blízkosti aury královského lva již nedostaneš. Buď prosím velmi opatrný. Obzvláště ty, ještě nepoučený, nevyklubaný. Nevstupuj do té stále ještě krásné země, opojený lákavými možnostmi dnešních dnů jako slon v porcelánu. Nevstupuj prosím do naší domoviny silnými gesty monstrózních ideí, chvatem zástupu těch příliš sebevědomých.