Dvě mohutné, symetrické přístavby k významnému baroknímu areálu karlínské Invalidovny. Veřejně propírané téma koronavirového podzimu. Chvály do nebes. Ostrá kritika. Architektům se nelíbí způsob výběru autora. Celebrity jsou nadšeni odvahou návrhu. Památkáři kritizují. Hodně jich mlčí. Developeři chválí. Mezinárodní rada památek veřejně vyjadřuje nesouhlas s řešením. Klub Za Starou Prahu po váhání s odstupem chválí. Z univerzitního prostředí dokonce výzva k odvolání generální ředitelky NPÚ. Z leva doprava a zprava do leva. Přetlačování. Hodnocení odvahy, kritika bombastičnosti. Tak co si z toho vybereš?

Než se tomu věnuji, nemohu opominout to velmi důležité. Aby se totiž s vaničkou nevylilo i dítě. Není pochyb, že pověření Národního památkového ústavu správou evropsky významné barokní památky je mimořádně záslužným činem. Stejně jako program využití: prohlídková trasa, informační centrum státních památek, výstavní a vzdělávací prostory, podpora činnosti neziskových organizací apod. Skvělé.

Nyní k přístavbám. Především je správné, že se prakticky neporušená autentická dispozice, prostorová skladba vzácného barokního areálu, včetně krovů neohrozí vkládáním provozů nezbytné technické infrastruktury. Všechny ty funkce, které by devastovaly unikátní dispozici Invalidovny, přesouvá koncept mimo památku. Do přístaveb. Ty jsou navíc dobře umístěny připojením ke křídlům v místě, kde měl původně areál pokračovat.

Lze pochopit i podmínku, vzešlou z převodu majetku, že se musí v areálu najít někde místo i pro zkušebnu Pražského filharmonického sboru. A protože v půdorysu nelze bourat větší sál, využije se k tomu jedna z přístaveb.

Až sem je vše zcela v pořádku. Nemá to chybičku. Nyní by mělo přijít na pořad stanovení limitů památkové péče pro přístavby. Nechci zde rozvádět, že možností ztvárnění přístaveb by byla celá řada. Ale buďme struční. Mělo by jít o moderní stavby, ale citlivě přiřazené k památce. Neměly by působit agresivně, vyvyšovat se, parazitovat na obzvláště na takto významné stavbě. Respektovat kontext. To je obecně uplatňovaná zásada, která vychází ze stále platné metodiky památkové péče. Moderní, ale přiměřené: velikostí, měřítkem, členitostí i volbou materiálů. A tedy v podstatě vždy v kontaktu s památkou vylučující nějaké prvoplánové kontrastní řešení.

Již z letmého pohledu na výsledné hmotové a architektonické řešení je i pro laika zřejmé, že je ale návrh silně kontrastní. Nečleněné plochy páru zářících monstrózních hranolů, vystupují nad římsy i hřeben střechy Invalidovny. Oboustranným asymetrickým okosením hranolu v úrovni nad terénem z důvodu ochrany archeologie vzniká efekt posazení na jakýchsi „kuřích“ nohou. Ano, hmoty nemají parter. Podstatná je výška a tvar zakončení hranolů. Seříznutím hmoty v horní části, od hřebenu stoupajících ploch dostávají novostavby agresivní dynamiku. Monotonní nečleněný plášť je vyzdobený kobercem skleněného obkladu. Celkový dojem: hrubě vybroušený zářící klenot, vyzvětšovaný do velkého měřítka. Proč ta exkluzivita? Proč snaha vytvářet v kontextu s významnou památkou nepřehlédnutelné dominanty - ze servisního provozu? Proč to úporné úsilí hodně být vidět? Proč se ty přístavby tak naparují? V duchu hesla doby – nevaž se odvaž se? Proč se pro takto významný úkol neověřovalo řešení variantami s odlišnými, citlivějšími přístupy?

Tak nejdříve si připomeňme jakými argumenty je toto řešení obhajováno, jak je hodnoceno těmi odborníky, kteří za ním stojí. Cituji a parafrázuji pouze z veřejných zdrojů: „ ...je to konečně odvážné řešení… odpovídá významu doby… autorem je uznávaný tvůrce, je mu zapotřebí dát prostor... invenční fasáda ze skla je něco tak výjimečného, že významem přesáhne české prostředí… prostředí je smutné, novotvar se zářícími skleněnými fasádami ho oživí... nepravidelný tvar a světlý skleněný obklad působí lehce a subtilně… je to řešení odvážné, které bude svojí kvalitou důstojným partnerem díla Kiliána Ignáce… dnešní doba má právo se zapsat novou kvalitou, která bude na úrovni významu děl starých mistrů… moderní architektura v kontaktu s památkou nesmí být přízemní, ušlápnutá… přístavby musí památku převyšovat, aby nepůsobily dojmem provizorních přílepků… památková péče musí být vstřícnější moderní architektuře… návrh odpovídá významu dnešní doby… konečně svěží závan… novotvar v kontaktu a památkou nesmí být zakřiknutý, bezpohlavní, ale sebevědomý… apod.“ A tak dále a stále dokola. Některým z Vás se to bude líbit. Někteří z Vás si možná všimnou, že se ale jedná pouze jen o prázdné floskule, omílané při obdobných příležitostech. Promiňte mi, že mám znovu pocit návratu do totalitních let. Budovatelské fráze, bojarské proklamace. Konečně svěží závan? Tak to bylo zatím slabé.

A jsou na stole nějaké věcné argumenty pro takto nafouknuté řešení? Trošku konkrétnější? Abychom se mohli něčeho chytit, porozumět věci? Naštěstí ano. Přejděme nyní od bezobsažných frází k vážnější argumentaci uznávaných obhájců návrhu. Kontrastní řešení přístaveb Invalidovny je podporováno připomínkou zdařilých příkladů, které se vyznačují souzněním starého a nového, kde novotvar obohatil existující dílo. Jsou to tyto. Cituji: „…vestavba haly v Klementinu od architekta Ladislava Machoně, funkcionalistická přístavba architekta Pavla Janáka k Černínskému paláci, dostavba gotického kostela v Emauzích od Františka Maria Černého a vestavba pyramidy na nádvoří královského paláce v Louvru od architekta Ieoha Minga Peieho“. Zmínky o novotvarech věží emauzského kostela od architekta F. M. Černého si dále nebudu všímat, protože s tématem zcela nesouvisí. Ano, určitě lze souhlasit, že se jedná o příklady pozitivní, uznávané, představují v každém případě pozoruhodné příspěvky k tématu novostavby v historickém prostředí. Sice mišmaš - trochu hrušky a jablka, našli bychom čerstvější zboží, ale prosím. Tak se na ty vzorové příklady podívejme podrobněji. V čem poskytují oporu argumentaci obhájců diskutabilního návrhu extravagantních kvádrů nad Invalidovnou.

Tak pěkně popořádku.

K prvnímu příkladu: Vložený monoblok nové čítárny Národní knihovny je jednoduchý položený hranol, nevyvyšující se nad zástavbu Klementina. Zaujímá podstatnou část půdorysu nádvoří, ale evidentně byl koncipován tak, aby stavba stala součástí historického prostředí. Žádné exhibice, žádné prvoplánové kreace. Hmota v tradičním pojetí omítaných fasád s kamenným soklem je v horizontále členěna pásem tradiční rustiky, doplněna jemnými detaily a ukončena římsou tak, aby udržela kontext. Myslím, že je příkladem velmi kultivovaného a citlivého přístupu architekta. Architekt Machoň respektoval měřítko, členitost i skvěle volil materialitu. Navíc se jedná o kulturní počin, moderní, ale kontextuální dostavba obohatila areál o chybějící halový prostor knihovní čítárny.

K druhému příkladu: Obdobně je to i u Janákovy přístavby Černínského paláce, budované pro úřad ministerstva zahraničí vznikajícího státu. Poměrně rozsáhlá vícekřídlá horizontální hmota, napojená na zadní trakt barokního paláce. Racionální administrativní funkcionalistická stavba z režného zdiva, členěná tradičně okenními otvory je prakticky nepostřehnutelná. S palácem ve hmotě ani náhodou nesoupeří. Není vidět z Loretánského náměstí, ani z Pohořelce, z Keplerovy ulice ji sotva přehlédneš. To vycházelo z kréda architekta. Kvalitní moderní architekta, příklad citu architekta a jeho velkého porozumění pro kontext. Mimochodem ten se projevuje i u Janákových ostatních děl. Kontextuálních, moderních, vysoce kvalitních.

Nyní ke třetímu příkladu. Ani výraznější architektonický projev moderní architektury - proslulá pyramida na nádvoří královského paláce Louvru není zcela vhodným příkladem pro podpůrnou argumentaci převýšených novotvarů v Invalidovně. Pyramida je výrazný novotvar, ale je posazena do rozměrného prostranství nádvoří se značným odstupem od palácové zástavby, kterou ani náhodou nepřevyšuje, na které neparazituje. Jeho výraznost není samoúčelná. Signalizuje hlavní vstup do rozsáhlého podzemí, navádí do nově zřízeného nástupního centra nejproslulejšího evropského muzea umění, kterému zároveň zajišťuje důstojné prostředí s denním osvětlením díky transparentnímu celoskleněnému plášti.
Všimněme si, že všechny uváděné příklady mají navíc jedno společné. A to je opravdu velmi důležité. Obsahují silný étos, silnou kulturní, opravdu významnou společenskou funkci.

Co z toho vyplývá? Takže již asi tušíte také, že je to trefa těsně vedle. Nebo spíš hodně vedle. Neboť je zjevné, že ani jeden z vybraných příkladů pro obhajobu extravagantních z přístaveb k Invalidovně těžko může posloužit. Ba naopak - měly být povzbuzením a silnou pobídkou k řešení mnohem pokornějšímu, kontextuálnímu.

A jak je to s prvoplánovými přístavbami Invalidovny? Usilují o to vyrovnat se s Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem. Velikostí měřítka, výškou, efektním pláštěm. Tomu ale neodpovídá jejich funkce, která je v podstatě jen servisní. Uvnitř přístaveb není volná dispozice, která by logicky vyústila do zvolené formy s nečleněnou hmotou jednolitého pláště fasád. Obě přístavby jsou napěchovány provozy. Jsou tam chodby, schodiště, výtahy, zkušební sál a technologické provozy v několika patrech pro celý areál. Zvolená forma novotvarů není přínosem ani pro oživení svého okolí Molákovy ulice. Nic té ulici nanabízejí. Tím že jsou okosené, nemají parter. Jsou v podstatě slepé.

Jsou to opravdu kontejnery, do kterých jsou zcela správně soustředěny servisní funkce, aby se šetřily zásahy do památky. Měly být řešeny kultivovaně, invenčně, s architektonickou kvalitou. Ale přiměřeně jak své náplni, tak mimořádné hodnotě památky. A ekonomicky, bez zbytečného plýtvání finančních prostředků. Nápad zvětšit je, navýšit bez nezbytnosti nad římsu, nad hřebeny střech a ještě ozdobit exkluzivním pláštěm, rozsvítit jako vánoční stromeček, „aby nevyzněly jako provizorní přílepky“, aby si ale hrály na něco, co ale opravdu nejsou a ani být nemohou, je podle mého mínění absurdní. Architekta té kvality nedůstojné, památkové péče v roli investora opravu obtížně akceptovatelné.

Zaznamenali jsme názor, že moderní památková péče musí hledat vstřícnější postoj k moderní architektuře. To mi zní trochu populisticky, ale prosím. Jaké má k proklamované vstřícnosti prostředky? Tím, že bude benevolentnější? Tím, že nebude respektovat vlastní metodické zásady? Tím, že sníží náročnost? Památková péče by se ale neměla vzdávat svých výsadních povinností a hlavně své zodpovědnosti.

Metodických materiálů pro toto téma je samozřejmě celá řada. Oficiální metodika NPÚ, kterou návrh zcela ignoruje (Karel Kuča, Věra Kučová, Karel Kibic: Novostavby památkově chráněných sídel, odborné a metodické publikace, svazek 28, NPÚ, 2004) je kvalitní dokument, jehož doplnění by samozřejmě bylo užitečné, zejména obohacením o pozitivní příklady evropské kontextuální architektury. Neboť trend posledních desetiletí při hledání většího souladu mezi starým a novým není nějakým subjektivním výmyslem českých staromilců. Navíc i v našem prostředí vznikla od té doby opravdu krásná moderní, ale kontextuální díla, jejichž reflexe by napomohla upřesnit parametry pro tvorbu do historického prostředí.

Jak je z reakcí na návrh přístaveb Invalidovny zřejmé, někteří se domnívají, že čím je návrh extravagantnější, tím je dílo kvalitnější. To je ale myslím omyl. Sebevědomý projev ano, ale ne ignorantský. A není také pravda, že čím je stavba větší, z dálky viditelnější, výraznější, tím je kvalitnější. Úroveň architektury není dána velikostí staveb. Mezi velikost a kvalitu nemůžeš dávat rovnítko. Jsou situace, kdy je na místě projev ukázněný, přiměřený, pokornější a to je vztahu k památkám. A vůbec tím nemusí utrpět kvalita. Není také pravda, že stanovení přísných podmínek omezuje tvorbu v neprospěch kvality. Bývá to přesně naopak. Čím přísnější limity a větší překážky musí architekt překonávat, tím hlouběji se dostává problémům pod kůži, což se u kvalitního architekta vždy projeví příznivě na úrovni výsledného díla. Můžeme to přeci doložit celou řadou příkladů.

Nesmíme také zapomínat, že architekt a památkář mají v procesu odlišné postavení, odlišnou úlohu. Památkář jako reprezentant státní instituce hájí podle zákonem stanovených pravidel veřejný zájem, v této oblasti kromě jiného určováním limitů pro novou výstavbu. Architekt má v rámci individuální zakázky s respektováním stanovených podmínek navrhovat kvalitní a danému prostředí odpovídající architekturu. Kvalitnější dílo nevznikne, když bude památkář benevolentnější, ale když bude co nejpřesněji formulovat zadávací podmínky. Dílo nebude kvalitnější, když bude mít architekt volné ruce, nebo když bude suplovat památkovou péči. Naopak. Opakuji, že vymezení podmínek pro tvorbu v historickém prostředí není cestou k bezpohlavnosti architektury. Proces hledání nejvhodnějšího naplnění limitů s variantami a ověřováním nejpříhodnější cesty vede k vytříbenějším výsledkům. Památkář by pak neměl hodnotit práci architekta podle toho, zda se mu to líbí nebo ne. Ale podle toho, jak architekt respektoval jasné, precizně zformulované odborné podmínky. Nic víc. V tom to tkví. Oproti tomu architekt by neměl ignorovat limity památkové péče. Cesta ke kvalitnější architektuře v historickém prostředí vede přes zodpovědnější výkon obou profesí, úctu jednoho k druhému a respektování nezastupitelnosti jednoho i druhého. Nic na tom nemění, že to občas, nebo častěji než by bylo zdrávo, skřípe.

A za tím si po půlstoletí působení v oboru naprosto pevně stojím!

Do historického prostředí jistě kvalitní moderní tvorba patří, ale přiměřená prostředí, citlivě začleněná, kontextuální. Připomeňme si proto stále platná slova architekta Pavla Janáka: „ architekt by se měl pohybovat v historickém prostředí jako slušně vychovaný host v kultivované společnosti.“
Diskutujme o tom, je to důležité téma. Týká bytostně nás všech. Jde o generační zodpovědnost za kulturní hodnoty, za zachování kvalitního životního prostředí. Proto se prosím vraťme opět ke kritickému myšlení a věcným argumentům !!!

A ty mi promiň příteli Petře Hájku.

Déja vù: ……někdy v 70. letech minulého století cesta s naším milým panem profesorem Františkem Cubrem do Železného Brodu a nezapomenutelné setkání s osobnostmi dvojice Libenský - Brychtová. Studenti uctivě naslouchají přátelské rozpravě při prohlídce variací reliéfu skleněných čtverců, určených pro obklady stěn jedné z připravovaných realizací pana profesora……. to bylo okamžitě to první, co mě vytanulo z paměti při pohledu na detaily řešení Tvé skleněné fasády, příliš se jim podobaly…...