V roce 1918 v revolučním kvasu byl zcela zbytečně barbarsky pobořen, v roce 2020 znovu vztyčen. Co tedy bylo vztyčeno? A snese výsledek ohodnocení, nebo odsudek? Jedná se o volnou repliku, nebo pochybnou nápodobu, banální atrakci? Nebo dokonce památkářskou blamáž ?

Hlavy snad vychladly, mnohaleté úsilí je téměř završeno. Mariánský sloup byl po 370 letech od vysvěcení znovu vztyčen. Jedinečný, první v řadě českých měst uprostřed Prahy v těžišti prostoru Staroměstského náměstí. Věřím, že tím postupně pominou i ideové spory. A nesmiřitelné postoje k impulzu, který dal znovu vzniknout monumentálnímu uměleckému dílu. Ty by totiž v každém případě u takto úžasných uměleckých děl měly jít stranou. Nadčasové, duchovní poselství vynikajícího uměleckého díla mistra Jana Jakuba Bendla je nezpochybnitelné a jsem přesvědčen, že bude oslovovat i další a další generace.

V roce 1918 v revolučním kvasu byl zcela zbytečně barbarsky pobořen, v roce 2020 znovu vztyčen. Co tedy bylo vztyčeno? A snese výsledek ohodnocení, nebo odsudek? Jedná se o volnou repliku, nebo pochybnou nápodobu, banální atrakci? Nebo dokonce památkářskou blamáž ?

Rekonstrukce nebo-li restituce zaniklé památky je jedním z legitimních metodických přístupů současné evropské památkové péče k dílům, které se nedochovaly, nebo jsou na hranici existence. Přístup v západních zemích běžnější, u nás spíše s nevraživostí přijímaný. O tolik jsme nepřišli a tak nás ztráty kulturního dědictví tolik nepálí. Zatím.

Tak podívejme se nyní na obnovu Mariánského sloupu z odborného hlediska podrobněji. Statue se skládá ze dvou složek, architektury a sochařských děl.

Nejdříve tedy k obnově architektury Mariánského sloupu.
Především musíme rozlišit, jedná-li se o rekonstrukci - přesnou, vědeckou, nebo pouze náznakovou. Vědecká rekonstrukce je podmíněna splněním řady kritérií, jimiž jsou: mimořádná hodnota a význam obnovovaného díla, exaktní doložitelnost obnovovaného stavu z více věrohodných zdrojů, schopnost přesné reprodukce v materiálu a detailním zpracování a možnost kontroly zdařilosti výsledku. Podstatné je respektování původního místa, původní polohy a nepříliš vzdálená doba od zániku.
K vědecké rekonstrukci jsme blíže obzvláště tehdy, není-li objekt rozsáhlý, složitý. V našem případě nejde o dům, kapli - obsahující vnitřní prostorové uspořádání, ale o homogenní solitér. Jediným vnitřním skrytým prostorem zde byla schrána sanktuária. U architektury tohoto typu a velikosti by mohlo jít o tzv. anastylózu, za předpokladu, že by bylo reálné znovu dílo složit zpět do původní podoby z pobořených originálních kvádrů. To ale není případ naší stavby, neboť se části architektury dochovaly pouze v dílčích torzech. Možnost vědecké rekonstrukce je podmíněna existencí dostatečně spolehlivých podkladů, zaručujících přesnost reprodukce zaniklého díla. Hovoříme o věrohodnosti výsledné podoby obnovovaného díla. V případě Mariánské statue byla zásadně důležitá existence většího počtu dobových fotografií, které umožnily s využitím fotogrammetrické metody získat spolehlivě přesné plány zbořené architektury. Složitý proces umožnil na základě digitalizace vytvoření přesných podkladů. Důležitou roli hrály také informace, vytěžené z písemných pramenů v kombinaci s oměřením původní korintské hlavice, rohových sloupků, částí balustrády, soklů soch – tedy originálních částí, uložených v Lapidáriu Národního muzea. Další podmínkou opodstatněnosti vědecké rekonstrukce představuje schopnost přesné reprodukce díla v materiálu i detailním opracování podle originálu. K tomu v našem případě sloužilo nejen studium torzálních částí originálu, ale studium písemných pramenů a dobových analogií, včetně informací, vytěžených studiem z existujících děl sochaře Bendla.

Tak tolik stručně k rekonstrukci architektury Mariánského sloupu. Jak vyplývá z výše uvedeného, zcela splňuje kritéria pro přesnou, vědeckou rekonstrukci, dokonce s možností dílčího uplatnění originálních prvků in situ.

A jak je to s tou mnohem choulostivější částí, pro kterou byla architektura důstojným nosičem obsahu, uměleckého poselství? Nyní tedy k obnově sochařských děl.

Na rozdíl od architektonické části, jednoznačně modelované, oměřitelné a na základě získání exaktního detailního podkladu ve věrné podobě obnovitelné, u sochařských děl tyto podklady k reprodukci původní podoby nestačí. Leda pro něco, co bychom mohli označit jako nápodobu, parafrázi. A to by obnovu takto významného uměleckého díla ve středu městské památkové rezervace rozhodně neopodstatňovalo. Taková situace zde však nebyla. Pokud se ze složky stavební dochovaly pouze zlomky částí, u sochařských děl tomu bylo naštěstí jinak. V Lapidáriu Národního muzea je deponována podstatná část původních soch, byť v poškozeném stavu. Zachovalo se torzo originálu sochy Panny Marie, s vyjímkou sepnutých dlaní. Také její hlava, byť od korpusu těla odlomená. Neztratily se ani originály čtyř figur ze soklů podnože sloupu. Uložena byla i z mědi vytepaná křídla a zlacená hvězda z glorioly Panny Marie, mříž sanktuária apod. Pokud jsou k dispozici originály, byť poškozené, je reálná jejich přesná reprodukce formou odlitků. Odebrání formy originálu sochy Panny Marie umožnilo vytvoření přesného sádrového modelu, na kterém bylo dořešeno věrohodné domodelování chybějících detailů, především sepnutých Mariiných dlaní. Přenesení sítě bodů ze sádrového odlitku pomocí tečkovacího stroje umožnilo vysekáním v kameni vytvoření precizní sochařské kopie. Zodpovědný přístup přípravy a velká zkušenost sochaře restaurátora byly zárukou docílení velmi přesné podoby původního díla. Obdobnou metodou je také reálné vytvoření solidních sochařských kopií ostatní sochařských prvků na soklech v podnoži statue.

Solidní a z hlediska památkové péče akceptovatelný přístup k obnově obou složek byl objasněn. Stručně řečeno obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je velkým počinem a bezesporu dobrou vizitkou naší památkové péče, která akci logicky odsouhlasila. Těm, kteří se o to zasloužili, patří velké uznání. Nejedná se o žádnou nápodobu, ale solidně, profesionálně provedenou rekonstrukci architektury, završenou kopií sochařského díla. Dílo nedávno pobořené, ještě v paměti generací. Dílo velké hodnoty a mimořádně pozitivního dopadu, neboť navrací Staroměstskému náměstí v kontextu širších urbanistických souvislostí významný dominantní prvek a mimořádně hodnotný umělecký akcent. Dílo s dramatickým příběhem, které posiluje integritu historického prostředí centra světové památky.

Zde bych měl svůj příspěvek skončit, ale nedá mi pár poznámek na závěr. V poslední době se v některých odborných kruzích ohrnuje nos nad kopiemi sochařských děl, které jsou instalovány ve vnějším prostředí. Originál je prý nenahraditelný. Není-li již k dispozici, či na svém místě, raději prý zvolme novotvar. Zdá se, že pro některé představuje slovo kopie či rekonstrukce něco silně odpudivého. Podobně to bohužel zaznívá i od některých, kteří se dobrovolně přihlásili k ochraně starobylých památek, ale jejichž pozornost se v poslední době přesměrovala spíše na ochranu stavební produkce totalitního režimu a adoraci vyzývavých novotvarů.

Promiňte mi to, ale nedovedu si představit, že by fascinující soubor Braunových neřestí a ctností Hospitalu v Kuksu nahradila moderní umělecká díla. Nedovedu si představit, že by na Karlově mostě po dožití originálů skvělých sochařských děl jejich místo zaujaly modernistické plastiky. Nebo na místě kopie sousoší Géniů na průčelí Národního muzea. Nedovedu si představit, že by zmizely kopie barokních děl soch na kamenném mostě při vstupu do hradu Valdštejna a v řadě dalších míst a všude byly nahrazeny uměním 21. století. Nedovedu a nechci si takové absurdní věci představovat. A jistě nejsem sám. Novotvarem vše nenahradíš. Nic proti modernímu současnému umění, ale spolu s Hansem Christianem Andersenem můžeme říci „vše, kam patří“.

Jsem přesvědčen, že kopie, zejména dobře provedená kopie v ušlechtilém materiálu není bezcenná hmota, zavrženíhodná „nápodoba“. Kvalitní sochařská kopie uchovává trojrozměrnou informaci včetně detailů o podobě díla, které postupně zaniká. Přebírá do značné míry výtvarnou, urbanistickou, případně krajinnou roli originálu a časem získává i punc autenticity. Věrohodně obnovené dílo má schopnost přispět k uchování integrity, k posílení celistvosti historického prostředí. K uchování nebo posílení vzácné atmosféry místa, jehož je či bylo komponovanou součástí. Této schopnosti moderní umělecké dílo konkurovat bohužel nemůže.
Přiznávám, že je pro mě zcela absurdní představa obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí formou jakéhosi novotvaru. Na miskách pomyslných vah by mělo být ověřené, uznávané umělecké dílo nadnárodního významu převáženo blíže nespecifikovaným, ještě ani nevzniklým dílem soudobým? Jistotu ověřeného proti absolutní nejistotě? Registruji občas názor, představu, že moderní dílo uměleckou úrovní srovnatelné s díly dávných mistrů vznikne automaticky samo od sebe. Zejména když se poskytne ničím neomezovaná důvěra nějakému úspěšnému současnému tvůrci. Jak bláhové. A jak od těch vyvolených a jejich přátel domýšlivé. Ne vrabec v hrsti a holub na střeše, ale holub v hrsti a vrabec letos nepřilétl.

Post scriptum.
Kde se bere moje skepse? Dívám se kolem sebe. A nemusím daleko. A tak například z aktuálních úprav veřejného prostoru – z nesourodosti jejich zadání, zpracování i výsledku. Viz parčíková úprava socialistického ražení dozdobená karikaturou panovnice, nebo absurdně neuctivá „pietní“ vzpomínka na statečného vojáka, existenčně závislá na každodenním pravidelném zalévání a úklidu psích exkrementů….. Promiňte, vzpomněl jsem si na další téma z díla dánského pohádkáře.

Doporučuji:
Petr Blažek, Vojtěch Pokorný
Duchovní střed Evropy - Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650-2020,Muzeum Karlova mostu, 2020.
Ondřej Jakubec, Pavel Suchánek (eds.)
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze: Počátky rekatolizace v Čechách v 17. století, Nakladatelství Lidové noviny, 2020.